Tři okamžiky exploze světa. Povídky Chiny Miévilla věští lidstvu podivnou a temnou budoucnost

Miéville je spojený hlavně se subžánrem new weird, jehož slávu pomáhal budovat svou sérií románů z kontinentu Bas-Lag. Od té doby ale napsal několik textů, v nichž si vyzkoušel jiné žánrové polohy, od fantastiky pro mládež (Un Lun Dun) po lovecraftovský horor (Kraken). V povídkové sbírce Tři okamžiky exploze jako by se vracel hlavně ke klasické weird fiction, tedy k povídkám na pomezí hororu, v nichž naši každodenní realitu narušují absurdní, nevysvětlitelné události jako vystřižené z nočních můr. Některé z povídek, především mrazivý Säcken, dokonce vypadají, jako by je napsal Laird Barron, Philip Fracassi nebo jiný mistr současného weird hororu. Většina si ale pohrává spíš se surreálně fantaskními náladami potlačovaných obav moderní civilizace, které naplno propukají v jejich zápletkách.

Obálka knihy Chiny Miévilla Tři okamžiky exploze|foto: Nakladatelství Laser

V současné situaci asi nejvíce rezonují ty příběhy, které se nějak dotýkají životního prostředí. V povídce Covehithe z moře samy od sebe vystupují oživlé ropné plošiny, Pevnost popisuje podivnou epidemii související s vytvářením hlubokých příkopů a jeden z nejlepších textů ve sbírce, Polynie, vypráví o obřích ledovcích, které se jednoho dne objeví nad Londýnem.

Je přitom znát, že Miéville přemýšlí spíš sociologicky než psychologicky. Zajímají ho alternativní, často dost prapodivné společenské rituály, proměny a vůbec vztahy mezi společností, vědou a tělesností. Vynikající povídka Ztracená nápověda sleduje, jak se z výstředních smyšlených nemocí jedné herečky zaškolující budoucí lékaře postupně stávají skutečné diagnózy, v příjemně repulzivním příběhu Po slavnostech zase hrají zásadní roli zvířecí hlavy nasazované účastníkům bujarých městských oslav. Hluboko do kultického myšlení se Miéville zanořil v textu Kání vejce, ve kterém se dozvíme, jaké to je povídat si s podrobenými bohy.

Miéville sice není mistr propracovaných charakterů, ale jeho povídky mají často odvážné, promyšlené vyprávěcí strategie. V knize najdeme i pár velmi krátkých textů, které jsou spíš formálními hříčkami – některé vypadají jako popisy krátkých videí, další zase jako manifest fiktivního uměleckého směru a jiné jako sylabus školního předmětu z jakési pokřivené paralelní dimenze. Ve Třech okamžicích exploze se Miéville často projevuje jako mistr temné ironie a tvůrce, pro kterého má společenská kritika často nádech jízlivé grotesknosti.