Tyjátr: Cejch v Chebu vypálil úsměv do krajiny

25. květen 2015
Tyjátr
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03393206.jpeg

Západočeské divadlo v Chebu je další scénou, která svébytnou formou reflektuje česko-německé vztahy, případně jejich komplikované vyrovnávání. Umělecký šéf Zdeněk Bartoš uvedl ve vlastní dramatizaci román Cejch Zdeňka Šmída, který ale více než politické zásahy do života postav sleduje jejich život samotný.

Inscenace Cejch se odehrává v osadě Bach, která po válce podobně jako řada dalších podobných usedlostí v Krušných horách zaniká. Autor románu i dramatizace mapují život několika generací převážně německých osadníků v průběhu dvacátého století. Do vzájemné, osobně motivované zášti mezi několika rody i milostných pletek vstupuje první světová válka, „vzepjetí“ národního socialismu, rozprášení kontinuity spojené se staletími osídlení německou menšinou i postupná snaha oblast opět zalidnit.

03393205.jpeg

Zdeněk Bartoš při přípravě inscenace vycházel z rozsáhlé rešerše. „Bylo to pro mě velmi zajímavé, protože Krušné hory byly údajně na metr čtvereční a ve výšce nad osm set metrů nad mořem nejosídlenějšími horami na světě. Byla to velmi hustě osídlená oblast, přestože byla jednou z nejchudších v rámci rakousko-uherské monarchie. Byli tam příšerně chudí lidé a živili se jenom knoflíkářstvím s perletí nebo se tu a tam našla sklárna a krajkářství. V inscenaci přemítají, zda jim tam někdy porostou brambory, ale ani ty v takové výšce nikdy neporostou,“ vysvětluje Bartoš. Román zabírá rozsáhlý časový úsek, sahající hluboko do historie. „V románu Zdeněk Šmíd postupuje přísně chronologicky a my jsme to tady trošku zamíchali, ať se v tom divák zorientuje. Asi to trochu trvá, než si časovou osu jednotlivých událostí poskládá, ale pak snad kamínky do sebe zapadnou.“

Při dramatizaci Zdeněk Bartoš autora respektoval. „Dialogy jsem hodně přebíral od Zdeňka Šmída, jak jsou napsané v románu. Pouze jsem v nich škrtal. Některá dějová přemostění jsem musel napsat já, například úvodní scénu na nádraží. Na plakátech je ‚Zdeněk Šmíd: Cejch‘, protože si myslím a doufám, že jsme ho jako autora maximálně ctili. On má velký nadhled, velké pochopení pro lidské bolesti i pro to, proč se lidi občas chovají jako svině. Velmi často jsou postavy traumatizované nebo fyzicky zraněné. Seká to velmi řízně, drží na určité hraně patosu i sentimentu a měří všem stejně,“ říká k dramatizaci režisér.

03393204.jpeg

Motivace inscenovat Šmídův román ale nebyla podmíněna výročím ani celospolečenským dialogem o míře české nebo německé viny. „Tahle diskuse probíhá od roku 1990, kdy se Václav Havel omluvil za vyhnání. Já vůbec nemám pocit, že by nějak vrcholila nebo nevrcholila. Když jsme měli padesátou, kompletně českou sezonu, probíhaly přípravy na Cejch. Nedošlo na něj, protože vždycky když se sestavují dramaturgické plány, něco spadne. Schovával jsem si ho na později. A že se to povedlo uvést právě sedmdesát let po konci války, je víceméně shoda okolností. Cejch je dobrý, košatý příběh a zrovna se to potkalo.“

Skrze osudy tří rodin inscenátoři rozkrývají pozoruhodný charakter genia loci kraje Egerland, charakteristickou vykořeněnost, která tam zčásti zbyla doteď, i potřebu znovuobjevovat tradice a vracet se k nim. „Šmíd hodně píše o tom, jak Krušnohorci stavěli rozhledny a po válce na ně zapomněli chodit. Mohli by z nich totiž vidět, že krajina je širá a vlezli by se do ní všichni navzájem,“ uzavírá Zdeněk Bartoš.

autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio