Tyjátr: Levou hemisféru na Orbis pictus neberte

Červená kniha významného psychiatra 20. století Carla Gustava Junga je vnímána jako klíč k jeho celoživotní práci. Dvě stě obrazů vycházejících z jeho vlastní aktivní imaginace rozkrývá problematiku lidského nevědomí. „Mluvím v obrazech ne proto, abych se blýskal slovy, ale z neschopnosti nalézt slova, jinak než v obrazech nejsem schopen slova hlubiny vyslovit,“ uvádí Jung ve své knize. Právě obrazy kolektivního nevědomí, často nazývané archetypy, stály u zrodu nového tanečního představení Orbis Pictus uvedeného v pražském divadle Ponec.

Introspektivní taneční pouť Orbis Pictus diváckou žízeň po strhujícím příběhu neuhasí. Levou hemisféru je proto lepší odložit na jindy. Už při vstupu do sálu se octnete v naprosté mlze: a to díky mlhostroji fyzicky doslovně. V tomhle představení nemá totiž ostrý, čistý pohled co dělat.„Obraz je prapočátkem a zdrojem inspirace, oproti slovu má daleko více vrstev. Slovo je spojeno s logikou a má určitá omezení, ale obraz sám o sobě má hloubku. A pokud se zabýváme tvorbou jako takovou, tak se musíme zabývat i počátkem obrazotvornosti, tím, kde v nás obraz vzniká,“ prozradil choreograf, tanečník a pedagog Michal Záhora, jeden z tvůrců představení Orbis Pictus.

Spolu s Michalem Záhorou se na představení podílela také choreografka a tanečnice Lenka Bartůňková. Orbis Pictus je jejich první společnou prací. Polarita mužského a ženského principu tvůrce v mnoha ohledech inspirovala. „Zabývali jsme se nejen obrazy z Červené knihy, ale i obrazy z historie, obrazem jako uměleckým dílem a tím, co obraz znamená v rovině archetypů a energií. Také v rovině binarit – dobro a zlo, černá a bílá, muž a žena. Jung nám pomohl k tomu pochopit, co za těmi obrazy je, proč jsme jimi tak fascinováni. Pracovali jsme ale i s jinými obrazy, například Adam, Eva a vyhnání z ráje, Michelangelova Pieta…,“ vysvětluje Michal Záhora.

z představení Orbis Pictus|foto: Oficiální stránky divadla Ponec

Hlavním materiálem představení Orbis Pictus je lidská imaginace. Kromě dvou lidských těl v tanečním prostoru není jediná hmotná věc. Přesto se ocitáme hned v několika různých prostorech. Významný podíl na tom má světelný design. Celá scéna je tvořena pouze světly pronikajícími mlhou. Light designer Jan Komárek se pokusil vytvořit něco jako „světelný dům“. Hlavní výhodou takové scénografie je to, že ji můžete naprosto kdykoli nechat jen tak zmizet.

„Nemám příliš rád objekty na jevišti, protože jsou nezničitelné. Oproti tomu se světla prostě objeví a pak zase zmizí,“ zmiňuje light designer představení Jan Komárek. „Původně jsme chtěli pracovat s poměrně komplikovanou scénografií, ale pak jsme si uvědomili, že nám ty objekty překáží a nemají tam co dělat. Takže nakonec prostor samotný zcela definuje světlo,“ dodává choreograf Michal Záhora. Spolu se světly specifický prostor mysli utváří hudba, kterou na míru představení Orbis Pictus složil italský skladatel Carlo Natoli.

Orbis Pictus vzniklo pod hlavičkou tanečního souboru NANOHACH. Cílem souboru je vytvořit platformu pro vznik tanečně-divadelních projektů na vysoké profesionální úrovni a tvůrčím způsobem úzce spolupracovat se zahraničními choreografy a uměleckými subjekty. Fungování souboru popsal jeho umělecký vedoucí Honza Malík: „Já osobně mám teď potřebu se obracet k původní české tvorbě, protože je tady nesmírný potenciál. Je samozřejmě důležité pracovat s lidmi a s produkcemi ze zahraničí, ale věnovat se českému tanci, dokud je to ještě možné, je nutnost.“

Smyslové představení Orbis Pictus poskytne divákům cestu do jejich vlastního nitra, zamlží zrak a rozšíří zorničky. Jeho další reprízy proběhnou 1. prosince v divadle DIOD v Jihlavě a 31. ledna v divadle Ponec v Praze.Na další projekt souboru NANOHACH s názvem Anagram se můžete přijít podívat 3. prosince do divadla DISK.