Tyjátr – Mafioso di Boemia

Jak tvrdí i sám režisér Jan Jirků, Mafiánská opera není muzikál. I přesto ale stál tento hudebně-dramatický žánr na začátku celého inscenování. Broadway a Palác Akropolis, v tom přece není žádný rozdíl.

Jan Jirků
Já jsem viděl nějaké muzikály v New Yorku a ve Washingtonu a tam jsem byl překvapený tou strašnou profesionalitou. A zrovna když jsem se vracel z této cesty, zašel jsem do Akropole a začali jsme se bavit o tom, že by tady něco podobného mělo vzniknout. Akropole má strašně krásnou vlastnost, a to, že je podobná těm broadwayským divadlům. Pak jsme se teda rozhodli, že uděláme takové představení. Ale já bych tomu muzikál rozhodně neříkal, protože to je jakási hra se zpěvy.

Mafiánská opera je výjimečná především svým obsazením. Hudebně-divadelní a navíc komediální forma celé inscenace si vyžádala jak dobré komiky, tak muzikanty. Hudební volba pro Jana Jirků byla jasná jako první a navíc celá hudebně-divadelní spolupráce vygenerovala v komplexní dramaturgický plán. Hudební složku v Mafiánské opeře zastupuje kapela Hm… Hudbu napsal jeden z jejích členů Marek Doubrava, který spolu s ostatními hudebníky kapely v inscenaci vystupuje i jako herec.

Z představení Mafiánská opera|foto: Klára Žitňanská

Jan Jirků
Začala vznikat hra, potom jsme začali psát písničky. To hraní a ta spolupráce byla tak strašně příjemná, že z toho vzniklo toto. Nikdy nebyl plán, že bychom to dělali muzikálově, ani jsme nevyhledávali muzikálové herce. Hledali jsme spíš komiky.

Už prvních pár minut představení Mafiánské opery vám napoví, že se o komedii skutečně jedná. Fabule je prostá: neprůbojný hudebník nepříliš progresivní kapely a zároveň otec od rodiny dostane zločineckou nabídku – ukrást zkorumpované peníze. Ukrást kradené peníze, to přece není žádný hřích. Aby bylo zápletkové komedii učiněno zadost a na své si přišla i kritika české politické scény, do celé kauzy se zapojují politici, souzení zločinci a policie.

Jak ale pracovat se současnými politickými tématy a sociální problematikou, aby z toho všeho na jevišti nečpělo jedno klišé za druhým. Režisér Jan Jirků se chtěl s tímto problémem vypořádat po svém. Místy se mu to daří způsobem, ve kterém s mediálním stereotypem pracuje jako s prostředkem k parodování. Často ale parodie přerůstá v Mafiánské opeře sama sebe a neútočí s potřebnou intenzitou.

Z představení Mafiánská opera|foto: Klára Žitňanská

Jan Jirků
Vzal jsem to osobně, představil jsem si sám sebe v jakési roli, své kamarády a přemýšlel jsem, co bychom udělali, kdybychom i my dostali takovou zločineckou nabídku, jestli bychom to udělali. Tyhle politiky a podobné věci k tomu přišly jako takový folklor. Doufám, že lidi nebudou zklamaní z toho, že to není tolik „ostrý“, ale že je to spíš o obyčejných lidech.

Hudba i dialogy postrádaly na premiéře dynamický spád a jednotlivé situace dokonce logickou návaznost. Trapno, se kterým se v Mafiánské opeře pracuje i jako s tématem, proplouvalo nezáměrně i některými hudebními výstupy.

Kritika nemusí být ostrá, aby zasáhla. Musí být ale jasně zacílená a do detailu promyšlená. Mafiánská opera myslí na detail ve výpravě, světelném designu a kostýmech. Promyšlený detail ale scházel především scénáři.

Na premiéře nedopadne vždy všechno tak, jak režie zamýšlí, ale mnohdy bylo těžko rozeznat, zda se jedná o improvizaci, nepovedený výstup nebo záměrné vykročení z divadelní iluze. Herci si svobodu improvizace neupírají, a proto je nasnadě, že se podoba Mafiánské opery bude ještě měnit a posunovat, snad správným směrem. Posuďte sami na reprízách v Paláci Akropolis 21. a 22. října.