Tyjátr: Náměsíčníci z HaDivadla roztaví všechna srdce ze zlata

Z inscenace Náměsíčníci (imitace a tušení)
Z inscenace Náměsíčníci (imitace a tušení)

Inscenace Náměsíčníci (imitace a tušení) je jedním z projektů uměleckého šéfa brněnského HaDivadla Ivana Buraje, který se adaptací dramatické nebo literární klasiky vyslovuje ke krizi modernity, úpadku lidské důstojnosti i konci světa hojnosti. Tým za Náměsíčníky získal i cenu ze projekt roku festivalu ...příští vlna/next wave..., kde byl v Praze uveden.

Rakouský modernista Hermann Broch v trilogii Náměsíčníci, celým názvem Náměsíčníci: Pasenow neboli romantika, 1888; Esch neboli anarchie, 1903; Hugenau neboli věcnost 1918 analyzuje úpadek morálky i pohnutky, které vedly k první světové válce. Košatá analýza obecného rozkladu hodnot inspirovala režiséra Ivana Buraje k formálně radikální inscenaci, která devastuje jakoukoliv diváckou pohodlnost i návyky divadelních fajnšmekrů.

Čtěte takéTyjátr: HaDivadlo se vrhlo do Macochy, intimní propasti osamění

Buraj inscenaci rozdělil na dvě části. První se odehrává v přízračné, do páry zahalené hospodě U Brocha, kam si postavy románu chodí kolektivně vyznávat své frustrace. Navzájem i pro sebe se vypovídají z nespravedlnosti, kterou jim přináší společenské změny. Časté a velmi pomalé stmívání, přehlušování replik minimalistickými samply a jedním z ústředních motivů, skladbou Hearth of Gold Neil Younga se zcela mění vnímání času i napětí. V útržcích jsou slyšet dialogy, zprávy o osudech jednotlivých figur, které rozbíjí ucelené vnímání příběhu. Snové blouznění u stolů roztroušených nešťastníků zastírá průsvitná, tmavá plenta. Buraj tím distanci od postav ještě zvětšuje. 

Z inscenace Náměsíčníci (imitace a tušení)

V druhé polovině režisér naopak iluzi vzdáleného světa rozbíjí. Na jeviště zbavené předešlých kulis přicházejí herci, i zázemí HaDivadla, sami za sebe, na čtenou zkoušku inscenace Náměsíčníci, toho neinscenovatelného románu, jak sami komentují. Německy mluvící režisér Hans Buch svým jednáním i hlasitými komentáři před inscenační tým postaví zásadní otázku, která je také ústředním motivem celé nihilistické epopeje Ivana Buraje – úloha intelektuála v současnosti.

Tyjátr: V experimentální koláži Ice Pøz všichni hledají svůj vysněný „sever“

03578784.jpeg

Brněnské HaDivadlo už několik sezon disponuje studiovým prostorem na jednom z bočních schodišť, které funguje jako platforma pro spíš experimentální a multimediální projekty. Jeden takový teď připravil tandem režisérky Mariky Smrekové a dramaturga Matěje Nytry. V multimediální koláži Ice Pøz se vyrovnávají s fenoménem migrace na různých úrovních.

V jedné ze scén Jiří Miroslav Valůšek sedí na jevišti a předříkává pregnantně formulovaný traktát o problémech současnosti. Vystupuje jako intelektuál, kterého nikdo neposlouchá. Jeho zásadní potíž není v pojmenovávání doby, ale doba samotná. Ostatní nadáváním nedávají šanci ani kousku kritické reflexe žité reality. Buraj tím také zpochybňuje, zda vůbec dokáže někdo pojmenovat současnost, a jestli se o ni někdo vůbec zajímá, i když je to našinec vzdělaný českými divadelními konvencemi. Hlavní figurou Náměsíčníků není Broch, ani jeho román, ale režisér Buch přicházející poučovat brněnské herce z Německa. Naráží na překážky – neochotu souborů, liknavost dramaturgů, rezignaci diváků. Pohodlnost je podle něj zločin. Náměsíčníci jsou odpovědí.