Tyjátr: Obrazy starého světa. Bláznovy zápisky vtáhly do Plzně geniální retro

V Gogolových Bláznových zápiscích je Aksentij Ivanovič Popriščin nejposlednějším úředníkem. Kolegové si ho skoro nevšímají, ve společenské hierarchii zastává žalostné místo. Žije osaměle v malém bytě, kde se postupně uzavírá před okolím a obklopuje stále bizarnějšími běsy. V monologu se zpovídá z tíživé materiální situace, nemožnosti navázat vztah kvůli postavení i chatrnému sebevědomí. Samota ho nakonec pohltí a Popriščin se plně odevzdá představě, že se stal španělským králem. Adaptuje podle toho nesnesitelnou realitu v blázinci, kde se k němu chovají ještě hůř než dříve v kanceláři. Radikální Viktor Bodó k předloze i samotnému Gogolovi přistoupil s pokorou a celý text inscenoval bez větších textových vkladů.

Bodóovy inscenace nejsou českému festivalovému publiku úplně neznámé. Na brněnský Divadelní svět 2012 tehdejší dramaturgyně Dora Viceníková přivezla variaci na Kafkův Proces Semeloumězmizeljsem a jeho další tvorbu kontinuálně sledují také na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni, kde se letos objevily i nedávno derniérované Bláznovy zápisky. Ve srovnání s ostatními, v Plzni dříve uvedenými inscenacemi jako Anamnéza nebo adaptací dalšího Gogolova textu Revizor z budapešťského Divadla Komedie je Bodó daleko umírněnější. Obvykle zahlcuje jeviště nejrůznějšími rekvizitami, na ně v Bláznových zápiscích neklade takový důraz. Namísto interakce s nimi se soustředí na charismatického Támáse Keresztese, který v překotném tempu převypravuje poznámky z  Popriščinova deníku. Bravura, s jakou zahrál postupné uvadání, proměnu z nesmělého úředníka v naprostou trosku utýranou v cele elysia, nemá obdoby. V českém kontextu by se srovnání dalo stěží najít.

Režisér současné konotace tlumí, nechává je zaznívat pouze letmo a inscenaci naopak stylizuje jako přehlídku divadelního retra – od výpravy přes formu tzv. hereckého divadla. I zcizovací efekty, jimiž své inscenace často rozbíjí, do Bláznových zápisků zařadil jen tu a tam. Jedinými výraznými prvky ze současnosti jsou looper s vokodérem. Keresztes si na jevišti sám míchá hudbu i zvukové kulisy. Smyčkami z broukání, klepáním prstů, třískání příboru rozšiřuje vlastní realitu a zaplňuje prázdný byt symbolickými přízraky. Čím šílenější je, tím děsivější zvuky i melodie vydává.

Spojení herecké i konzervativní vizuální stylizace a inovativního užití technologií na jevišti by mohlo být inspirativní zvlášť pro české divadelníky, kteří se ke konceptu hereckého divadla dnes hojně vrací. Málokdy totiž v inscenacích klasického repertoáru vykročí za popisný realismus a nad hereckou akcí přemýšlejí jinak, než že nechají figury deklamovat text v historických kostýmech. Viktor Bodó vyložil text s hravostí, která v tradiční interpretaci klasiky obvykle chybí, a s citem, aniž by jakkoliv parodoval text nebo dehonestoval autora.