Tyjátr: Pestrobarevným varieté podle Fassbindera se v Redutě vysmívají rasistům
Ve Fassbinderově filmu Strach jíst duši se postarší uklízečka Emmi zamiluje do o několik desítek let mladšího marockého automechanika Aliho. Jejich partnerství i následné manželství naráží na nepochopení okolí, předsudky i jejich rozdílné vnímání rolí ve vztahu. Režisér Jan Frič v brněnské Redutě vykládá sociálně kritickou milostnou story jako televizní pohádku v kulisách socialistického varieté.
Inscenace Strach jíst duši brněnské Reduty pozornost vyvolala už před premiérou, kdy jeden z konspiračních webů uveřejnil článek, který nařkl inscenátory i vedení brněnského Národního divadla z propagace satanismu a multikulturalismu. Důvodem byla koláž se sochou na růžovo natřeného jednorožce s lidským tělem a masivním ztopořeným pyjem (symbolizující vztah hlavních postav), uveřejněná na sociálních sítích divadla. Autora textu znepokojil také oficiální plakát, na kterém se nahý herec Roman Blumaier vyzývavě povaluje v posteli. Představuje na něm marockého automechanika Aliho, který se jednoho večera potká ve svém oblíbeném bistru s uklizečkou Emmi. Nevinné rozhodnutí se v podniku skrýt před deštěm jí změní dosavadní život a vztah s novým milencem a později manželem převrátí život naruby.
Skoro pohádkový základ námětu bere režisér Jan Frič důsledně do hry a společensky kritický, milostný příběh interpretuje jako zběsilou vyprávěnku plnou zcizovacích efektů i nekorektních vtipů. Jeho odkazy na večerníčky ale nejsou žádná novinka. V inscenaci Stavitel Solness v HaDivadle byly Krkonošské pohádky interpretačním klíčem, odkazy na televizní pohádky u Friče často vytváří děsivou, hororovou vrstvu. Aktuální Strach jíst duši připomíná speciální verzi soutěžního pořadu Kufr, v němčině Der Koffer, kterou na Silvestra 2000 uvedla Česká televize v režii tvůrců Alles Gute. Všechny vnějškové efekty – nápadná stylová blízkost s německými retro pornofilmy, svícení pastelovými barvami, bláznivé kostýmy i scéna tvořená zatahovací umělohmotnou tapetou – ovšem neodvádí pozornost od základního tématu, tj. latentního rasismu a snahy pojmenovat soužití s početnou menšinou.
Fričovi se přes všechny bláznivosti daří zachovat křehkost, s jakou vztah postarší německé ženy i jejího daleko mladšího marockého milence vzniká i zaniká. Formát besídky zvýraznil Fassbinderovi vlastní rozbíjení stereotypů i dokonalou analýzu patologického chování. Skvělé jsou také herecké výkony ústřední dvojice, kterou hrají Blumaier a z Provázku hostující Ivana Hloužková, i hudební výběr. Když se vedle Falka (navíc parodovaného simultánním překladem) objeví Einstürzende Neubauten, je to vždy příjemné. Frič si se všemi efekty navíc dělá legraci z konvencí současného německého divadla.
Ke škodě celku inscenace upadá ve scéně, kdy Emmi jede s Alim na manželskou dovolenou. V této chvíli už Frič nemá čím překvapit, nejsilnější nápady vystřílel v první části. To nejlepší se mu ale podaří v závěru. Pohádková stylizace se propojí s varietním rámcem, herci naprosto zvolní a díky jejich civilnímu projevu je kritika namířená proti rasismu ještě intenzivnější.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
