Tyjátr: Pisum sedativum

Miloš Orson Štědroň v libretu k hudebně-pohybové inscenaci DNArt opět vytváří střet lehce výstředního génia posedlého prací a dokonalostí s okolím či zhmotněným předmětem jeho bádání. V úvahách o genetice přesahuje rámec historického dokumentu a vztahuje jej k současnosti: „My jsme tady měli genetika v listopadu, který nám objasnil, že ten posun v genetice je daleko znatelnější, než by si člověk mohl myslet. V podstatě je to hrůznější, protože lze v současnosti měnit dvojšroubovice DNA na troj- i čtyřšroubovice. V zásadě Mendel na všechno přišel. Ale co teď probíhá ve světě genetiky, může být opravdu velice nebezpečné, protože modely se začínají měnit.“ Štědroň zároveň v libretu genialitu Mendelova objevu zobrazuje se samozřejmostí a lehkostí podobně jako historku o jablku padajícím na hlavu Isaaca Newtona.

DNArt|foto: oficiální Facebook Studia Hrdinů

Základní situaci tvoří v inscenaci vědecká přednáška, která se během výkladu prolíná se snovými obrazy. Výzkum dědičnosti aplikoval Mendel na hrachu setém, který se objevuje v inscenaci jako motiv písňových textů (konkrétně jeho latinský název – Pisum sativum). Pohrává si s hráškem ve velké skleněné dóze celou dobu, aby se v závěru obsahem celý posypal. Míčová se při přednášení chová jako umanutý šílenec, absolutně soustředěný na objasněný vlastního výzkumu. Občas vystoupí z role a z neurotického vědce se proměňuje v koketního kabaretního konferenciéra. Naopak ve snových částech se propadá do sebe a vede tichý dialog s němými přízraky představujícími zřejmě chromozomy X a Y, které tvůrci vnímají zároveň jako archetypy obou pohlaví.

„My jsme akcentovali hodně Mendelovo pojetí genetiky, ale je tam jedna část s projekcemi genetických deformací, kdy ukazujeme, čeho všeho jsou také geny schopné. Ale jinak si myslím, že v naší inscenaci je to zásadní téma,“ dodává k režijní koncepci Veronika Riedlbauchová. Oba chromozomy nechává režisérka v minimalistické choreografii tančit mezi lampičkami. Proč tomu tak je, není však příliš jasné. Riedlbauchová totiž Štědroňův text nijak výrazně neinterpretuje, a tím ho i zplošťuje do zastřené koláže, ve které se pravidelně střídají „čísla“ mluvená s pohybovými. V základu vtipný text, plný jedovaté ironie tak vyznívá hluše a v podstatě beze smyslu, jako stylistické cvičení na téma genetika.

DNArt|foto: oficiální Facebook Studia Hrdinů

Sám Štědroň živě doprovázející inscenaci na klavír svou přítomností vytváří zcela jiný svět, který se s tím na jevišti příliš nespojuje. Jeho melancholická hudba plná melodramatických nálad a chmurných odstínů je zcela odlišná od toho, jak jeho autorskou poctu Mendelovi vnímá režisérka inscenace.