Tyjátr: Requiem – zítra jdeš na popravu
Divadelní inscenace, stejně jako ostatní umělecká díla, v sobě vždycky nese alespoň dva úhly pohledu – umělcovu osobní výpověď a její přijetí divákem. A je zřejmé, že tyhle dva scénáře můžou být někdy diametrálně odlišné. Zatímco divák může inscenaci Requiem brát jen jako další poeticko-depresivní hříčku na téma druhé světové války, její autorka Lenka Bartůňková v ní vypovídá o smrti vlastního pradědy.
U vstupu do divadelního sálu NoD se v osm hodin večer shromažďují nedočkaví diváci. Když se konečně otevřou dveře, vstoupí zavalitý herec, popadne mě za zápěstí a odvleče do malé, špatně osvětlené místnosti. Kolem dokola visí kabáty, herec mě k jednomu z nich postaví a podá mi dopis. Je to oznámení o rozsudku smrti. Od začátku až do konce představení se divák neustále ocitá v situacích, ke kterým musí zaujmout postoj. Jako by se autoři zapřisáhli, že s chladnou hlavou odsud prostě nikdo neodejde. Další na programu je instalace z autentických dopisů popraveného Antonína Bobka. Dopisy a fotografie jsou v prostoru rozvěšeny ve výši očí, takže jakmile do nich člověk zapluje, stává se jejich vězněm. Osobní výpověď umělců bezcitně útočí na divákovo pohodlí. Konečně se dostáváme do divadelního sálu, a když se začne „tancovat“, většina publika si oddechne. Takhle to přece má chodit v divadle. Pocit bezpečí ale netrvá moc dlouho a divák se zase stává psancem.
„Po sedmi letech práce v zahraničí jsem se vrátila do Prahy, to byl ten moment, kdy jsem se rozhodla zpracovat příběh mého pradědy Antonína Bobka, který byl popraven za druhé světové války v Berlíně. Tenhle příběh poslouchám odjakživa od svojí babičky, jeho dcery. Máme doma veškeré věci, které měl u sebe ve věznici, a všechny dopisy, které poslal svojí rodině. Dalším zdrojem byla knížka, kterou mi věnoval kamarád a kolega Jirka Jiráček, tu knížku napsal jeho otec, který druhou světovou válku přežil,“ vysvětluje vznik inscenace Requiem choreografka Lenka Bartůňková.
Antonín Bobek spolupracoval v protifašistickém odboji společně s Mašínem, Morávkem a Balabánem. V roce 1943 byl popraven v Berlíně. Lenka Bartůňková zpracovává jeho příběh už několik let. Po choreografiích Lágrima, Dopis a Homunculus nastupuje další fáze v podobě inscenace Requiem.
„Já jsem vlastně jediná z rodiny, kdo se byl podívat na místo, kde pradědu popravili. Pro mě je to takový osobní výzkum toho, co to bylo za člověka. Sice jsem toho člověka neznala, ale v současné době je mi asi nejblíž z celé rodiny,“ dodává Lenka Bartůňková.
K vyprávění rodinného příběhu přizvala Bartůňková nejen tanečníky, ale i herce, a dokonce jednoho překladatele. Mezinárodní tým osmi tvůrců tak během čtrnácti dnů vytvořil multižánrovou inscenaci. Bartůňková to komentuje: „Ta mezinárodní spolupráce vznikla čistě náhodou. S Lotte Nouwkens, to je Belgičanka, která žije v Čechách, jsem spolupracovala už dříve. A Jacques-Eloi Génot je překladatel, potkali jsme se na jedné pouliční improvizaci, zaujal mě jako osobnost. Tohle je naše první spolupráce. Složení souboru je zajímavé už i proto, že ne všichni jsou tanečníci a také mají mezi sebou velké věkové rozdíly.“
Requiem skutečně není jenom další poválečnou reflexí na půdě českého divadla, je to divadelní experiment překračující hranici umělce a diváka. Osobní výpověď je v něm totiž tak silná, že ji po představení budete považovat za vlastní
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
