V nemoci často vyvstanou otázky po smyslu života, říká nemocniční kaplanka Ludmila Petrůj

„Kolikrát rozhovor, který začíná slovy ,víte, já nejsem věřící‘, bývá velmi hluboký a je vidět, že duchovní přesah lidé v nemoci hledají,“ říká nemocniční kaplanka z Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze Ludmila Petrůj.

Nemocniční kaplan je duchovní pověřený svou církví. Podle Ludmily Petrůj je ale jeho funkce nadkonfesní a věnuje se všem potřebným, kteří mají o tuto službu zájem, bez ohledu na jejich vyznání nebo světonázor. „Nemocniční kaplan nabízí doprovázení v duchovní oblasti, ale i v oblasti obecně lidské,“ popisuje svou práci nemocniční kaplanka. A jak vypadá její každodenní práce? „Před mou prací nejdřív navštívím náš kostel. Snažím se tam ztišit a nějak se na práci i vnitřně připravit, třeba modlitbou. Pak jdu na oddělení na sesternu, domluvím se, jaké jsou aktuální potřeby. Někdy mě za někým pošlou. Pak se snažím jít za novými pacienty a představit naši službu. Tím, že jsme církevní nemocnice, tak si tento luxus můžeme dovolit,“ říká Ludmila Petrůj. Do fakultních nebo privátních nemocnic chodí kaplan většinou na vyžádání nebo na doporučení sester.

Nemocniční kaplan se nevěnuje jen nemocným, ale také personálu a rodinám nemocných. „V nemoci často vyvstanou otázky po smyslu života.“ Co může přemýšlení nebo modlitba přinést v procesu léčení nebo naopak v procesu smíření se s diagnózou? Podle Ludmily Petrůj západní medicína uznává, že člověk není jen fyzická schránka, ale že má i duchovní a duševní rozměr. „Pokud si všímáme v procesu léčení i duchovní stránky, tak člověk bývá klidnější, protože se nezaměřuje jen na tu fyzickou stránku. Takže to přináší klid. Často to přináší i bolestné procesy, jako otevírání starých ran. Může to ale vést k odpuštění nebo i usmíření v rodině.“

„Před mou prací nejdřív navštívím náš kostel. Snažím se tam ztišit a nějak se na práci i vnitřně připravit, třeba modlitbou. Pak jdu na oddělení na sesternu, domluvím se, jaké jsou aktuální potřeby. Někdy mě za někým pošlou. Pak se snažím jít za novými pacienty a představit naši službu. Tím, že jsme církevní nemocnice, tak si tento luxus můžeme dovolit,“ říká Ludmila Petrůj|foto:Český rozhlas

Může nemocniční kaplan během procesu léčení přinést oproti psychologovi něco nového? V nemocnici svatého Karla Boromejského podle nemocniční kaplanky s psychoterapeuty často spolupracují. „Když má někdo více zájem o práci psychoterapeutů, tak jim to mohu jenom doporučit. Myslím, že přesah nemocničního kaplana je o nějakém smyslu života, třeba i navzdory té nemoci. Nejčastěji se lidé vztahují k bohu, ale i v tom našem ateistickém prostředí lidé mluví o něčem nad námi,“ říká Ludmila Petrůj.

Kaplani mohou být také nápomocni při sdělování diagnózy. Ludmila Petrůj má ale spíše zkušenost s rozhovory po sdělení závažné diagnózy. „Snažím se ptát, co je pro toho daného člověka nejtěžší. Na počátku je to hlavně o emocích. Další setkání mohou být více o tom, jak si představuje budoucí život, co by chtěl stihnout, jak si poradit s novou situací.“ Práce nemocničního kaplana znamená ale také setkávání se se smrtí. „Lidé se ptají, co je po smrti. Mluvíme o jejich obavách. Někdo má ze smrti strach, někdo je naopak úplně smířený. V této situaci nabízím i modlitbu, kterou nemusí přijímat jen věřící. Rádi ji přijímají i lidé, kteří nemají s církví nic společného.“ Kaplani mohou být v té situaci nápomocni nejen umírajícímu, ale také jejich blízkým. Práce s pozůstalými může mít i dlouhodobější charakter. „Stává se nám, že se za námi někdo vrací. Nebo si během hospitalizace uvědomí nějakou ztrátu blízkého,“ popisuje proces kaplanka.

Čtěte také

Katolická církev musí dát větší prostor ženám, říká aktivistka a římská katolička v Hergot!u

Ludmila Petrůj je římskokatolického vyznání. K tomuto povolání se dostala už během svého studia teologie, když jako dobrovolnice docházela do nemocnice. Přestože v římskokatolické církvi ženy nemohou být svěcené na kněze, práci nemocničního kaplana může zastávat i žena laička. Podmínkou je teologické vzdělání, kurz nemocničního kaplana nebo praxe v pastorační činnosti. „Myslím, že žena a muž mají rozdílné obdarování pro tu službu. Jsem ráda, že máme smíšený tým, v němž se můžeme doplňovat. Jedna žena mi například řekla ‚co jsem svěřila vám, to bych žádnému muži nikdy neřekla‘. Myslím, že měla nějakou špatnou zkušenost. Může to být i naopak, že někdo vyhledává radši muže.“ Pastorační tým navíc bývá v nemocnicích velmi často ekumenický, tedy složený z členů různých církví. Ludmila Petrůj práci nemocničního kaplana vnímá jako jednu z cest, kudy by se do budoucna církev mohla vydat. „Každý má svou osobní cestu v tom místě, kde je. Já osobně nemocniční kaplanství vnímám jako jednu z cest, jak se přiblížit k člověku. Oslovit ho na té cestě, kde se nachází,“ dodává nemocniční kaplanka z nemocnice svatého Karla Boromejského v Praze.