Ve vlastní šťávě: Postav pec, upeč chleba

29. červen 2015

V Rychlebských horách na Zastávce se už několik let snaží dobrovolníci z hnutí Brontosaurus Jeseníky vrátit krajině vlídnou tvář. Zastávka/Stillstand bývala německou osadou, než přišla válka a poválečné vyrovnání, které z malebné samoty v Rychlebských horách udělaly ruiny. Za jeden z nejmazanějších nápadů Tomáše Hradila z jesenických Brontosaurů a Zuzky Ouhrabkové, jak na Zastávku dostat lidi, považuju víkendovou výzvu „Postav pec a upeč chleba“. Protože i já, super lenoch, jsem se chytil a vyrazil.

Kromě naprosto úchvatné práce Otakara Blahníka, který se přes keramiku a vlastnoruční výrobu kachlí dostal ke stavbě pecí a kamen a vzhledem k mé pekařské vášni se pro mě stal ústřední postavou celého víkendu, jsem dostával hezky po lžičkách celý příběh Rychlebských hor a Stillstandu, ale i dalších lokalit, o které se jeseničtí Brontíci starají. Příběh smutnosmutný, ale s otevřeným koncem, s příslibem naděje, že zase bude dobře. Naše pec se opírá o obvodovou zeď rozpadlého stavení. Sklep, ve kterém jsme schovali zásoby na víkend, byl sklepem obytného domu, ale dnes jde spíš o díru v zemi s krátkým a vlhkým schodištěm.

03417305.jpeg

Základ pece postavili místní dobrovolníci pod vedením Tomáše Hradila z kamení a cihel. Na ten Ota Blahník v sobotu pokládal šamotové cihly tvořící samotné peciště a pomocí šablony jsme mohli začít vztyčovat klenbu z šamotových cihel – budoucí pečicí komoru pece. Práce nám šla pěkně od ruky, takže v sobotu večer jsme měli nachystanou hrubou stavbu a druhý den jsme se mohli věnovat umístění překladu, na který se položil komín, a celou pec dokončovat vytrvalým oplácáváním kamnářským jílem, který celou stavbu zaizoloval a postará se v budoucnu o to, aby žádné teplo z pece nešlo pánubohu do oken, ale věnovalo se poctivě pečení chleba.

V přestávkách, kdy jednotlivé vrstvy vysychaly nebo jsme obědvali, nám Zuzka i Tomáš vyprávěli celý příběh Stillstandu a já pochopil, že nebýt té ukrutné touhy umět stavět pec, nikdy bych se nedozvěděl, co se v tomhle zapomenutém koutě České republiky odehrálo nejen před lety, ale co se tam děje dnes a co se bude dít dál. Do neděle už jsem věděl, že Brontíci začali před lety sekáním trávy, čištěním lesa a pramenů, kterým dal jméno pan Priessnitz. Ačkoliv místní kroutili hlavou a tvářili se skepticky (to vám zase zaroste, to nemá cenu), další rok pomocných rukou přibývalo a lidé, kteří před lety osídlili tento kraj a vlastně s ním nikdy pořádně nesrostli, si k němu začali pomalu hledat cestu.

03417303.jpeg

V neděli pec stála a nám se moc nechtělo domů. Ale já už opravdu potřeboval vanu s teplou vodou a ostatní do práce. V srpnu bude v peci na Stillstandu hořet oheň a další zájemci si zkusí uplácat vlastní pšenično-žitný nebo celožitný chléb podle místního receptu, dozvědí se základní informace o fermentaci, enzymech, pH a dalších úskocích kvasového chleba od osoby z nejpovolanějších – Zuzky Ouhrabkové s jejím blogem Zkvašeno. A i oni se v rámci programu Cesta ke kořenům dozvědí, co byl, je a bude Stillstand, stezka Vincenze Priessnitze nebo Muna – bývalý zajatecký tábor, potom deportační lágr, výcvikový prostor a nakonec městečko neziskovek. A kdoví? Třeba se naučí nabrousit kosu a posekat louku, plést z proutí nebo postavit dům z hlíny a slámy. Za mě – starýho mrzouta – držím všechny palce a děkuju za krásný a tvořivý víkend s exkurzem do pohnuté historie rodné země.

03417302.jpeg
autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio