Ve vlastní šťávě s Maškrtnicí: Šetrné vaření má neprávem stigma blafu, říká bloger Cuketka

Martin Kuciel bloguje od roku 2006. Za tu dobu recenzoval levné i ty nejdražší restaurace, stál u zrodu jednoho z prvních bedýnkových systémů, založil recenzní portál Scuk.cz a stál i u zrodu myšlenky kvasové mapy a dalších. Letos na podzim spustil stránku Skromná kuchyně, v jejímž rámci připravuje videa s recepty na jednoduchá jídla, jako jsou fazolky na smetaně, švestkové knedlíky, fazolová polévka, obrácený jablečný koláč nebo dýňový eintopf. „Skromnou kuchyni nosím v hlavě už dlouhou dobu. Jednak jde o můj vývoj a sebereflexi, kdy mě už trochu unavovalo připravovat pěkně vypadající, ale složitá jídla z drahých surovin, kterých kolem mě bylo trochu moc,“ vysvětluje Kuciel a naráží tak na trend současných blogů, kde může běžný smrtelník získat dojem, že bez exotických potravin, speciální zeleniny nebo návštěv luxusních podniků nelze přežít. „Druhým momentem pro mě bylo zkusit něco nového a věnovat se jídlu jako takovému a tomu, jak se k němu dostávají lidi, kteří nemají na jeho přípravu tolik energie a peněz. Jídlu, které má tu základní funkci – dobře se z něj najíst a mít to rychle a levně uvařené.“

Levné vaření podle Martina získalo za poslední léta špatnou pověst, pravděpodobně i díky přispění některých televizních kuchařských pořadů, jakým byla například show Ládi Hrušky. „Šetrné vaření má stigma laciných blafů a nekvalitně uvařeného jídla. To je špatně. To, co se tu dělo poslední dobou, hodně poškodilo vnímání levných receptů. Když někdo chce nakupovat dobře, neznamená to, že nemůže vařit kvalitně,“ říká Martin Kuciel. Do šetrného vaření totiž spadá i spousta běžných receptů české kuchyně, které mohou vyváženě člověka zasytit, pokud se připraví od začátku ze základních surovin.

Zdánlivě podobný projekt vydalo nedávno Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale výsledek dopadl rozpačitě. Martin Kuciel v rámci své „kuchařky“ ambici naučit lépe vařit lidi z nízkopříjmových skupin nemá. „Na to se necítím, nemám na to odbornost a myslím, že by se to mělo dělat jinak než pouhým vydáním série receptů,“ vysvětluje. Recepty ze série jsou ale ve většině kalkulované ve velmi úsporném módu, v rozmezí od 7 do 23 korun za porci, při použití základních surovin a bez polotovarů. Ceny vychází z průměrných akčních cen internetových vyhledávačů, vyjma vajec, u kterých Kuciel počítá s kompromisní podestýlkovou variantou, ale fungovat by měly u všech typů spotřebitelů. „Recepty jsou nastavené neutrálně, pro všechny příjmové skupiny. Uvaří si podle toho lidi, kteří mají všechno domácí, nebo naopak mají všechno ze supermarketů, ale může jít i o třetí skupinu, která nakupuje hlavně ve farmářských obchodech nebo biopotraviny za prémiovou cenu. Někdo chce vařit šetrně, někdo jiný ty prostředky má, ale chce si od toho odpočinout a vařit skromně.“

Největším úskalím u šetrného vaření „z donucení“ jsou zejména zdroje bílkovin. „Musí určitě limitovat spotřebu masa, kdy cena raketově stoupá. Ale problém je i s nákupem surovin ve velkých baleních – navíc nemůže vařit to, na co má zrovna chuť, musíte skloubit dobré zásoby za rozumnou cenu a zároveň hlídat, aby se něco nezkazilo.“ Právě nákup dopředu v akci nebo ve větším balení je ovšem pro mnohé lidi problém. Přestože by to některé prostředky ušetřilo, velký nákup znamená velký jednorázový výdaj, na který jednoduše nejsou peníze. I proto se výsledná kalkulovaná cena od reality může lišit, naopak se ale dá ušetřit právě samozásobením, se kterým Kuciel v kalkulacích vůbec nepočítá (sběr hub, volně rostoucího ovoce, paběrkování, vlastní výpěstky).