Všechny odstíny černé. Proč je současné R&B tak smutné?

21. září 2017

„Nezajímá mě společnost druhých lidí. Trávím většinu času ve studiu nebo sám doma ve sklepě. Tak řeším problémy, ne tím, že je probírám s lidmi,“ prozradil na sebe před dvěma lety zpěvák Corbin. Hvězdička ložnicového R&B aktuálně vydává debutové album, které se už svým názvem Mourn, což znamená v překladu „truchlit“, přidává k vlně depresivního černého popu, jenž poslední roky výrazně boduje v žebříčcích. Kde se vzal smutek v současné urban music, jež dříve zářila optimismem a radostí ze života? A proč mají Frank Ocean a The Weeknd více společného s Radiohead než s Marvinem Gayem?

Tradiční „černé“ hudební žánry blues a soul bývají obvykle spojovány se smutkem či melancholií. Do tohoto stereotypu se projektuje zkušenost života afroamerické menšiny v bílé společnosti, život černochů v Novém světě má ve skutečnosti mnohem více odstínů. Blues umí být také náruživé a soul se často vztahuje k náboženskému vytržení. Po válce už černou hudbu se smutkem nešlo spojovat automaticky – moderní rhythm and blues v šedesátých let nebo funk v sedmdesátých letech ukázaly optimistickou a pozitivní tvář černé hudby a v následující dekádě se souloví zpěváci přerodili v sexuální symboly. To platilo až do nultých let. Stačí se ohlédnout za devadesátkovými hvězdami. Když je v hudbě R Kellyho, Boyz II Men nebo Keitha Sweata cítit závan melancholie, je to hlavně součástí rafinované taktiky svádění. Mužská citlivost se vyznačuje bolavým srdcem, které může být vyléčeno jenom novou láskou.

V moderním R&B byl smutek dlouho považován za specificky ženskou vlastnost. Emočně rozervané ženské hvězdy jako Mariah Carey nebo Whitney Houston byly jinem k jangu sebevědomých rapperů, kteří vzhlíželi k drsným gangsterům z mafiánských filmů. Na konci nulté dekády se ale něco změnilo. V roce 2007 porazil outsider Kanye West v přímém souboji o číslo jedna amerického žebříčku svalovce 50 Centa a o rok později vydal West přelomové album 808s & Heartbreak. Bylo poznamenané smrtí jeho matky a bolestným rozchodem. Svůj smutek West ponořil do autoladičky, která mu dovolila naplno otevřít stavidla emocí. A s ním se do mainstreamu dostala zcela nová rapová estetika.

Kanye West rozhodně nebyl prvním rapperem, který rapoval o svých emocích. V roce 1987 bodoval v žebříčcích LL Cool J s baladou I Need Love a na začátku tisíciletí odhalil Jay-Z na desce Blueprint své jemné já ve skladbách Song Cry nebo Never Change. Teprve hvězdný West ale dokázal naplno překročit hranice přísně definované maskulinity a dát najevo svoje slabosti. V následujících letech jeho formuli „soft-rappera“ kompletně převzal Kanaďan Drake, který to se svými písněmi o ztracených láskách dotáhl v polovině dekády až na pozici největší hiphopové hvězdy. Emo rap od té doby vládne, vzpomeňte na švédského „sad boye“ Yung Leana či aktuální hvězdu Lil Uzi Verta, jehož rapová balada o sebevraždě a nešťastné lásce XO Tour Llif3 se stala jedním z hitů letošního léta.

Podobně komplexně se s náladami naučili pracovat i zpěváci z vlny tzv. alternativního R&B, kteří na začátku dekády rozcupovali stereotyp zpěváka R&B jako sebevědomého milovníka. Do výrazového arzenálu Franka Oceana, The Weekenda či How to Dress Well patří beznaděj, smutek i deprese. A důvodem jejich splínu už nejsou jen nedobytné objekty sexuální touhy. V písních Franka Oceana se zhmotňují pocity věčného outsidera, který nemůže nikam zapadnout, a The Weeknd už od první mixtape The House of Balloons (2011) zpívá o sebedestruktivních tendencích svého hédonistického života.

Pro zmíněné hudebníky, stejně jako třeba pro čerstvého vítěze britské Mercury Prize Samphu, už ale není hlavní inspirací kánon soulových velikánů, ale spíše bělošský rock. Právě díky „bělošské“ infuzi se R&B naučilo pracovat s dosud potlačovanými emocemi. Frank Ocean cituje na své poslední desce Blonde klasiku Here There and Everywhere od The Beatles, zatímco Sampha jako svůj největší inspirační zdroj zmiňuje Radiohead.

Čtěte takéDeska týdne: Corbin našel sám sebe v beatových skeletech

Alternativní rock v deváté dekádě i indie kapely v novém tisíciletí ukázaly mainstreamu novou tvář rockové hvězdy, která se nestydí za svoje citlivé stránky. Zástupci tzv. černé hudby si podobný přerod zažili v naší dekádě a osvobodili žánr od umělých bariér. Možná za to může celkové prolamování genderových stereotypů ve společnosti či stav světa, který k radosti zrovna nevybízí – současná černá hudba přijala šedé nálady za své a naučila se s nimi pracovat. Obloukem se tak vrátila ke svým vlastním kořenům v soulu a blues.

autor: Karel Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.