Výstava Sama Lewitta a Cheyneyho Thompsona navazuje na tradici Domu umění města Brna

„Snažím se vždy uvažovat o historii dané instituce. V Domě umění vystavovali důležití autoři, kteří se zaměřovali na abstraktní tendence. Pro vystavující umělce je důležité vědět, kde jsou. Už ve 30. letech zde vystavoval László Moholy-Nagy, umělec, který používal také atypické a technické materiály. Na přelomu 60. a 70. let tam proběhla slovenská konceptuální výstava, která pracovala s reduktivní formou,“ vysvětluje Karel Císař souvislosti výstavy s galerijním prostorem.

„Když jsem umělce oslovil, tušil jsem, že se znají, co jsem ale nevěděl, že sdílí studio. Takže v naší komunikaci o výstavě mohli mluvit společně,“ říká Karel Císař. Vedle skupinových výstav ale tito autoři nikdy nevystavovali jako dvojice a letos prožili navíc svou první zkušenost se samostatnou výstavou ve střední a východní Evropě. Výsledek vás zahřeje když ne u srdce, tak od podlahy. Dílo Sama Lewitta spočívá v převádění energie určené ke svícení v prostoru na teplo. Na rozvodný systém galerie napojil ultratenké topné články a díky tomu je v letních měsících v galerii nepříjemných 40–50 °C. Zdánlivě nesouvisle pak mohou působit závěsné obrazy, které ale s technickými a utilitárními tištěnými spoji mají v principu hodně společného.

Karel Císař|foto: Barbora Linková

„Cheyney Thompson je malíř a sochař, ručně vytváří obrazy, které jsou ale opět založené na určité algoritmizaci,“ popisuje Karel Císař díla druhého z umělců. Pokud by výstava Síť. Gradient. Opilecký krok. působila v evropském kontextu jako výrazně americká, nachází kurátor souvislost se Zdeňkem Sýkorou, který používal k vytváření obrazů počítače už v 60. letech.