„Vždycky jsem chtěl být hrozně hubenej.“ Jaký vztah mají muži sami k sobě? A kdo za to může?

„Cestu k sobě a vlastní vizáži pořád hledám. I když to možná bude některým lidem, kteří mě znají, připadat divné,“ otevírá rozhovor fotograf, publicista a humanitární pracovník Lukáš Houdek. Tenhle pocit má podle něj původ už v dětství: „Byl jsem šikanovaný kvůli sexuální orientaci, hlavně na gymplu, ale i na základce. Lidi mi dávali najevo, že jsem odporný. Pak mě začalo překvapovat, když jsem jezdil k tetě na brigádu ke Karlovým Varům, že tam ze mě všechny holky na vesnici šílely. Tak se to trochu začalo proměňovat,“ pokračuje Lukáš a dodává, že v jeho příběhu vnímání vlastního těla hraje roli i sexuální násilí, které zažil.

Lukáš Houdek|foto: Jan Anderle

„Pak jsem v pubertě začal randit s klukama. Jednou mi jeden řekl, že mám někde faldíky a mě to hrozně urazilo. V ten moment jsem začal svoje tělo mnohem víc řešit. Začal jsem držet dietu a hubnout,“ popisuje Lukáš. Jeho cílem je dodnes zůstat štíhlý, prý i proto, že z něj svalovec nikdy nebude. „Tlak v gay komunitě je velký. Mění se to i v hetero světě, čím dál víc žen má na muže podobné nároky. Když mi bylo 18, tak pro mě ideál nebyl najít si svalovce, ale dnes to řeším. Nasál jsem kulturu té komunity,“ uzavírá Lukáš zmínku o tzv. ideálu krásy v gay komunitě.

„Čeští muži řeší věci v hospodě. Pokud nejste vyloženě hospodský typ a není možné v té hospodě věci probrat, tak to narazí na limity. Já jsem vypadl z obojího,“ vrací se Kamil Fila k období – jak sám říká – dezintegrace, kdy řešil svoje psychické zdraví a v celém procesu mu hodně pomohlo to, že o sobě mluvil. „Za dobu, když mi bylo nejhůř, jsem se poznal s nejširší paletou lidí.“

Čeští muži mají podle něj velmi nízké vědomí sebe sama a vlastního těla. „Už od malého dítěte byla moje touha vyrůst. Pamatuju si, že jsem se kreslil, že jsem velký a mám vousy,“ vzpomíná Kamil na svoje dětství. „V době dospívání tady byl obrovský vliv akčních filmů. Hrdina, který dospěje k tomu, že usilovně trénuje a pak všechny porazí. Tenhle narativ je v mé generaci hrozně silně vštípený. Já měl tohle taky, dělal jsem bojové sporty atd.“

Kamil Fila |foto: Jonáš Zbořil,Český rozhlas

Ke cvičení se Kamil výrazněji vrátil po studiu vysoké školy. „Tehdy mi přišlo, že tělo je odrazem know-how. Ale ve skutečnosti je tělo odrazem genetiky a toho, co se neříká. A to je doping. Když do toho nezapadáte, tak nemáte nikdy šanci se do toho dostat. Po nějaké míře zklamání jsem přešel k formě silového funkčního tréninku, kdy člověk začne svoje tělo spíš vnímat. Pro mě má cvičení až mírně meditativní rozměr. Je to o vnímání vlastní identity, jsem tu po nějakou omezenou dobu, vzdoruju rozpadu, má to až existenciální rozměr.“

Jak by mohly ženy obecně mužům v přijímání sebe sama pomoct? „Je velmi nezvyklé, že ženy nebo dívky říkají svým partnerům, že jsou hezcí. To se děje málokdy. Oceňují na nich ledacos, povahu, činy, ale málokdy vzhled. Můžeme se bavit o tom, že jde o podněcování k narcismu atd. Ale mám pocit, že strašně moc mužů o tomhle nikdy neslyšelo. A to se bavíme o tom, že se třeba umí dobře obléct, ten člověk nemusí být ideál krásy. Myslím, že to muži neumí přijímat, nejsou na to zvyklí, o to míň na sebe dbají a o to víc jsou posedlí výkonem, vyděláváním peněz atd.,“ uzavírá Kamil.