Vzpomínání se Smashing Pumpkins
Smashing Pumpkins byly jednou z nejdůležitějších kapel devadesátých let. Tohle jim upřít nemůžete. Ať už vám přijde jejich poslední deska Zeitgeist jakkoli příšerná, ať už si o Billym Corganovi myslíte cokoli, tak jejich význam v devadesátých letech se prostě nedá popřít. Smashing Pumpkins vystoupí 30. ledna ve sportovní hale na Výstavišti.
Smashing Pumpkins se dali dohromady před dvaceti lety, milovali The Cure a pohrobky Iana Curtise a stejně jako dnes i tehdy před dvaceti lety byl chicagský alternativní rock pojem. Takže když se v tamních končinách našel někdo, kdo měl talent, začala se o něj zajímat spousta lidí. Jeden by tedy čekal, že Smashing Pumpkins budou mít úspěch už se svou první deskou, tím spíš, že nebyla nijak uspěchaná. Corgan a spol. zalezli do studia až po třech letech existence, předtím poctivě vymetali rockové kluby v okolí a tesali dokonale smutný a bezvýchodný tvar svého zvuku.
A taky že ano. Hned Album Gish je už několik měsíců po vydání katapultovalo na naprostou špičku americké rockové scény. Smashing Pumpkins se ale nijak nepodbízeli a pořád hráli stejně, hudba nádherně zachmuřená, verše z textů krásně chytré, videoklipy, spíš než aby prodávaly desku, tak sloužily jako další platforma pro uměleckou výpověď, točili je Kevin Kerslake, Samuel Bayer a třeba Jonathan Dayton.
Billy Corgan se začal s Kurtem Cobainem přetahovat o holku, všichni v Smashing Pumpkins začali nezřízeně fetovat, takže - bezcitně řečeno - byli zajímaví nejen pro hudební tisk a všem bylo jasné, že když budou dál natáčet tak skvělé desky, nezapadnou. Siamese Dreams z roku 1993 a dvojalbum Mellon Collie and the Infinite Sadness, které vyšlo o dva roky později, už jasně ukazují, že Smashing Pumpkins nejsou kapela na jednu sezónu a že jsou kapela s jasným názorem. Ani přechod k major labelu nijak neobrousil jejich hrany, a jestli jejich hvězda ještě měla po úspěchu Gish kam stoupat, pak tam v polovině devadesátek rozhodně vystoupala. Billy Corgan byl v Simpsonech.
Pak ale přišla deska Adore, pořád krásná, ale v podstatě už jen další deska, začínalo být znát, že drogy rozežraly kapelu víc, než je zdrávo, a že Billy Corgan už toho nemá moc co říct, z hrůz, do kterých se sám dostal, se neumí vyzpívat.
Deska Machina/The Machines of God byla jakoby smutným konstatováním, že devadesátky opravdu končí. Kapela už v pozměněné sestavě (na basu najednou hraje basačka z The Hole) vydala přeumělkované a v podstatě docela prázdné album. V recenzích si tehdy všichni vzpomínali na slova Kurta na rozloučenou - je lepší shořet, než pomalu dodoutnat. Smashing Pumpkins už jen doutnali, a když zjistili, že už to nikoho moc nebaví, tak nesnášenlivý, namyšlený, egocentrický a hysterický Corgan kapelu rozpustil.
Tři roky se nechával Billy Corgan skoro ob týden slýchat, že dá kapelu znovu dohromady, a pak zase zveřejňoval otevřené dopisy pro bývalé spoluhráče, které byly plné vzteku. I ti nejskalnější fanoušci si ho už přestávali vážit, do toho se jejich firma chovala jako každá jiná a vydávala jednu jejich bestofku za druhou, kolekce klipů na DVD, b-side a rarity...
Corgan na chvíli založil ZWAN, vydal s nimi jednu desku - Mary Star of the Sea, a nic se nestalo. Kapela odehrála pár koncertů a rozpadla se. Ta správná chemie, která byla cítit ze Smashingů na začátku devadesátých let, tady už nebyla.
Pak se v roce 2005 dali Smashing Pumpkins zase dohromady, prý proto, že Corgan chtěl zpátky svoje sny. Tedy alespoň zčásti. Prořídlí, ale pořád v podstatě oni. Vydali desku Zeitgeist a teď jsou na turné. Přijedou po víc jak deseti letech do Prahy. Je na vás, jestli je chcete znovu vidět, jestli si chcete pošramotit vzpomínku na minulý koncert, kdy byli ještě pořád ne vrcholu sil, nebo jestli budete doufat, že budou tentokrát třeba lepší. Je to na vás. Já půjdu.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
