Zákaz vycházení pro děti, špičkoví trenéři či nejsilnější muži planety. Co stojí za islandskými sportovními úspěchy?

Islandští házenkářští kouči trénují nejlepší týmy světa. A mladý basketbalista Tryggvi Hlinason by se zanedlouho mohl stát druhým Islanďanem v NBA. Úspěchy islandských sportovců nemají jeden společný jmenovatel. Všechny jsou ale pro přístup ke sportu v zemi v něčem typické. A lze je zhruba rozdělit do dvou kategorií – na tradiční a na systémové.

Průlom devatenáctiletého Hlinasona patří k těm prvním. Basketbalista pochází z farmářské rodiny v malé vesnici Þingeyjarsveit o 900 obyvatelích, okolo které v dojezdové vzdálenosti jedné hodiny není žádný obchod s potravinami. Hlinason přitom až do svých patnácti let nikdy neviděl jediný basketbalový zápas, natož aby se dostal k míči. Se sportem začal až na střední škole v městečku Akureyri, kam Tryggviho otec poslal pro technologické poznatky, které by mohl po dostudování předat doma na farmě.

Během pár desítek měsíců se ale z Hlinasona stala jedna z největších hvězdiček mládežnického basketbalu. Na uplynulém evropském šampionátu do 20 let byl 216 centimetrů měřící basketbalista nejvýraznějším hráčem Islandu a vysloužil si přestup do Valencie a značnou pozornost skautů NBA.

„Je to unikátní příběh,“ říká o Hlinasonově vzestupu legendární islandský basketbalista Jón Stefánsson. „Nedá se to vysvětlit někomu, kdo nebydlí na Islandu. Když je počasí drsné, nemůžete se z takového prostředí dostat, takže v něm prostě na několik měsíců v roce uvíznete,“ doplňuje na adresu Hlinasonova rodného místa. Ačkoliv na Islandu basketbal patří mezi nejpopulárnější sporty, infrastruktura zaostává. Nejvyšší soutěž je poloprofesionální, trenérů je nedostatek a finanční podpora rovněž není vysoká.

Hlinasonův úspěch je tak záležitostí tvrdé práce a skvělých fyzických predispozicí, díky nimž Islanďané už v minulosti ovládli i leckterou (více či méně bizarní) soutěž o nejsilnějšího muže planety. V populární soutěži World’s Strongest Man, která obsahuje disciplíny jako hod pivních sudů či tah kamionů, patří Jón Páll Sigmarsson a Magnús Ver Magnússon shodně s čtyřmi triumfy k nejúspěšnějším účastníkům vůbec.

Dětská policejní hodina pro mládež

Tvrdá práce a silný charakter stojí i za islandskými úspěchy v týmových sportech. Kromě toho ale Islanďané čerpají především ve fotbale a házené z výsledků dalekosáhlých systematických kroků. Islandská sportovní základna by nebyla tak široká, nebýt vládních opatření v polovině 90. let. Země tehdy začala bojovat s vysokou konzumací alkoholu a závislostí teenagerů na drogách. 42 % mladistvých ve věku 15–16 let v roce 1998 přiznalo, že byli v uplynulém měsíci někdy opilí, v minulém roce to uvedlo jen 5 % nezletilých. Pravidelné kouření se mezi dvěma zkoumanými obdobími snížilo z 23 % na 3 %, naopak aktivní sportování u této věkové skupiny stouplo z 23 % na 42 %.

Ačkoliv Islanďané zvedli hranici pro zákaz kouření na 18 let a alkohol tu nesmí teenageři užívat vůbec, namísto tvrdé války proti drogám zvolila země jinou cestu. Island se nechal inspirovat přelomovými studiemi amerického psychologa Harveyho Milkmana, podle kterého vzniká závislost na návykové látky v reakci na stresové situace. Závislí tedy v alkoholu či drogách vyhledávají změnu vědomí, od které očekávají vždy stejný efekt uklidnění či povzbuzení. Tentýž návyk je ale podle Milkmana dosažitelný i skrze sport, hudbu, tanec či jinou volnočasovou aktivitu.

Brána do pekla Island: Zkorumpovaní politici, ovlivnitelná média, bezradná veřejnost

• Upravit

Ve středověku se věřilo, že na Islandu je brána do pekla. Friðrik Þór Friðriksson pojmenoval jeden ze svých nejvíce deziluzivních filmů Ďáblův ostrov. A když absolvujete poprvé cestu z letiště v Keflavíku do Reykjavíku, při pohledu z okénka máte pocit, že projíždíte nějakou měsíční krajinou. Tohle je pozvánka na tour po Islandu, jakou vám žádní turističtí průvodci ani fanouškovské weby nenabídnou. Poznejte odvrácenou stranu života na magickém ostrově, kde spíše než na elfy a talentované hudebníky narazíte na bezskrupulózní politiky, loupeživé byznysmeny či mladé lidi, kteří by raději byli někde jinde.

Pozitivní výsledky Milkmanových programů s problémovými adolescenty zaujaly výzkumnici Ingu Dóru Sigfúsdóttir z Univerzity v Reykjavíku, která právě na konci 90. let ve spolupráci s nevládními organizacemi, reykjavickou radnicí a později i islandskou vládou spustila projekt Mladí na Islandu. Vláda i samospráva tak investovaly velké prostředky do výstavby sportovišť vedle škol a soustředily se na to, aby rodiče trávili s dětmi co nejvíce času. Island dokonce zakázal dětem mezi 13 a 16 lety pohybovat se v zimě venku po desáté hodině večerní a v létě poté, co odbije půlnoc.

Úspěch těchto opatření je zřejmý. Sigfúsdóttir byla loni zvolena islandskou ženou roku a program Mladí na Islandu už okopírovalo 35 měst v 17 různých zemích. Vedoucí tohoto nepravděpodobného vývozního artiklu Jón Sigfússon ale upozorňuje, že ne všechny zásady projektu jsou přenositelné i do ostatních zemí. „I Švédsko se nám směje a označuje to za dětskou policejní hodinu,“ usmívá se Sigfússon v rozhovoru pro magazín The Atlantic.

Záplava kvalifikovaných trenérů

Islandský mládežnický program je tak jedním z hlavních motorů úspěchů v házené a především ve fotbale. Od přelomu milénia Island realizoval rozsáhlou výstavbu sportovních hal s umělou trávou a hřiště na fotbal tak mají děti celoročně k dispozici i v nejzapadlejších koutech země. Kromě toho ale Island podpořil také vzdělávací programy pro trenéry, kteří patří k nejerudovanějším na celém světě. Svědčí o tom i počet fotbalových koučů s oprávněním od UEFA – Islanďané disponují přes 600 trenéry s nejvyšší licencí typu A či B, což je třikrát větší počet vzdělaných koučů na osobu, než je v České republice.

„Myslím, že důvod, proč dosahujeme tak dobrých výsledků, je ten, že nikde jinde na světě nemají děti tolik tréninků v týdnu s kvalifikovanými trenéry v dobrých podmínkách,“ soudí v rozhovoru pro deník Guardian mládežnický trenér Daði Rafnsson z klubu Breiðablik. „Malé děti na trénink zaveze autobus, hrají tu pro radost, pak přijdou starší a v šest hodin i mužský A-tým. Takže máte spoustu interakce s celou komunitou i celým klubem. Trenéři se snaží být přáteli a učiteli, než aby na děti řvali. Funguje tady disciplína. Ale nechceme, aby byli všichni stejní,“ doplňuje Rafnsson.

Vysoká trenérská erudice je ostatně patrná i v házené. I když je tento sport na Islandu kvůli vzrůstající popularitě fotbalu tak trochu na ústupu, stále disponuje skvělými trenéry. Za všechny uveďme třeba příklad bývalého kouče dánské reprezentace Guðmundura Guðmundssona, který své svěřence loni dovedl k olympijskému zlatu. Anebo o Alfreða Gislasona, trenéra německého Kielu, což je štace srovnatelná s fotbalovým Realem Madrid.

Nenechávat si znalosti pro sebe

Poloprofesionální podmínky nejvyšších soutěží v házené či fotbalu jsou přitom pro Island blahodárné minimálně v jednom ohledu. Všichni se znají, a přestože je konkurence veliká, je zároveň konstruktivní, ne hamižná. „Trenéři konkurenčních týmů se nebojí spolu diskutovat a vyměňovat si poznatky. Často si navzájem dávají i tipy, co zlepšit, což by v zahraničí bylo nemyslitelné,“ říká islandský novinář Ívar Benediktsson. „Každý trenér na Islandu se může ozvat Alfreðu Gislasonovi a zeptat se ho na nějakou radu. Nikdo nesedí ve své slonovinové věži,“ doplňuje Benediktsson.

Guðjón Valur Sigurðsson skóruje na mistrovství Evropy 2010|foto: Steindy

Výsledky maličké země na reprezentační úrovni tedy nejsou žádnou náhodou. I když islandský fotbalový národní tým nedisponuje plejádou špičkových hráčů, fotbalisté spolu hrají od velmi mladých let, mají vydrilovaný defenzivní systém a znají se detailně. A to je často na reprezentační úrovni důležitější než jen soubor skvělých individualit, které si navzájem překážejí.

Je samozřejmé, že úspěchy v tak malé zemi mohou být závislé na lepší či horší generaci. Islandské mládežnické fotbalové reprezentace se ale nadále pravidelně kvalifikují na velké šampionáty a ženské národní týmy dlouhodobě patří k těm nejlepším v Evropě. Islandský úspěch je tedy dokonalou odpovědí na častý český alibismus, že hráči jako Nedvěd nebo Rosický se narodí jednou za dvacet let. To ostatně věděl i bývalý reprezentační trenér Karel Brückner. „Rodí teď snad české matky horší syny?“ ptal se kouč semifinalistů Eura 2004 s úsměvem na rtech ve tři roky starém rozhovoru pro deník Insider.