V roce 1994 zaměstnával českou ambasádu ve Washingtonu a později i ministerstvo zahraničí článek o americkém badateli Paulu Polanském, který v archivech náhodou narazil na zmínku o koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku z druhé světové války. Byl zřízen ještě československou vládou a sloužily tam české stráže.
Podle svědectví přeživších se chovaly hůř než německé. Polistopadová společnost nebyla připravená něco takového přijmout, a tak se snažila všechno ututlat, tvrdí Polansky. Jako jediné české médium se tématu věnoval časopis Respekt, téměř rok po jeho reportáži přece jen vláda v Letech vztyčila pomník.
Pietní akci, kterou vedl tehdejší prezident Václav Havel, ale narušil nevábný pach z prasečí farmy stojící na místě památky holocaustu. Téměř po dvaceti letech tam farma stále je a Polanského kniha Tábor smrti Lety, která vychází v češtině až teď, by mohla vyvolat další bouři otázek, pochybností a obviňování, alespoň podle předmluvy Petra Pitharta.
Můžete ještě jednou převyprávět příběh, jak jste se o táboře v Letech dozvěděl?
Od roku 1971 jsem každý rok zkoumal v třeboňských archivech svůj rodokmen. Mí příbuzní pocházeli z jižních Čech – z Protivína a Vodňan. Strávil jsem dvacet let prací na vlastním rodokmenu a pak jsem začal dělat genealogii jako byznys pro Čechoameričany. Ve Spillvillu v Iowě, kde žije početná čechoamerická komunita, jsem zřídil výzkumné centrum a skrz rodokmen jednoho českého Žida, který se do Ameriky dostal po revoluci v roce 1848, jsem se dozvěděl o malé vesnici nedaleko Písku. Začal jsem v Letech dělat výzkum a zjistil, že během druhé světové války tam byl cikánský tábor. Někdo mu říkal převýchovný tábor, někdo pracovní tábor, další zas koncentrační tábor a místní v okolí Let a Orlíku mu říkali tábor smrti. Také jsem přišel na to, že třeboňský archiv má o tomto táboře 40 tisíc dokumentů. Pro mě to bylo zjevení. Najednou tu byl tábor jenom pro Cikány, o kterém existuje 40 tisíc dokumentů. To musel být asi nějaký důležitý tábor, ne? Začal jsem je procházet, pohltilo mě to. Neměl jsem to v plánu, skoro jsem kvůli tomu nechal vlastní práce. Pak jsem nahrával, co o táboře říkají místní, že tam nebyli žádní Němci, řídili to prý jenom Češi. To mi otevřelo dveře k vyšetřování hrůz, které se v Letech odehrály.
„Podívejte se, tenkrát mi byly dva roky. Musel bych se podívat do dokumentů jako každý jiný. Nepředpokládám ale, že to je pravda,“ reaguje na Polanského tvrzení Karel Schwarzenberg. „Odvolává se, že mluvil s bývalými zaměstnanci mého otce, tehdy už byli všichni v nebi prosím, když Polansky přijel do Čech. Moc rád bych věděl, kdo mu tohle nakukal,“ říká a zdůrazňuje: „Jak jsem se vrátil do České republiky, tak jsem se pokoušel všechny bývalé zaměstnance najít. Jeden hajný ležel už na posteli a jinak byli všichni mrtví. Rád bych věděl, s kým opravdu mluvil, kdo byl zodpovědný zaměstnanec.“ Přestože si prý váží Polanského práce v Kosovu, kde se staral o Romy, výsledky jeho bádání přirovnává ke spikleneckým teoriím. „Strašné, žádná vláda není ochotná vzít peníze do ruky, přičemž je pravda, že vlastník zvyšoval cenu nemožně dlouho. Bavil jsem se o tom s Vladimírem Mlynářem, který byl tehdy pověřenec pro lidská práva a jednal s nimi v dobré vůli. Ztroskotalo to. Je to hrozný, smrdí to tam, je to opravdu ostuda,“ vyjadřuje se k současnému stavu. Na otázku, jestli se podle něj může do budoucna něco změnit a co s tím jde případně udělat, odpovídá: „To nemohu říci, nejsem vláda. Nejsem ve vládě a nemám nejmenší tušení, co hodlá udělat.“
K čemu měl sloužit?
Legislativa k vytvoření kárných pracovních táborů, kde se Cikáni měli naučit pracovat, prošla československou vládou 2. března 1939. Mělo jít o kárný tábor k převýchově lidí žijících cikánským způsobem života. Když jsem v třeboňském archivu viděl dokumenty o Letech, zjistil jsem, že většina z povolaných měla práci a domov. Takže tam nepatřili. Někdo je tam proti zákonu zavřel.
Politici krajně pravicové SPD vzbudili nedávno svými skandálními, nepravdivými výroky o romském koncentračním táboře v Letech u Písku vzrušené diskuse a přineslo jim to i dvě trestní oznámení za popírání genocidy. V pořadu Přes čáru jsme se proto historii i současnost tábora pokusili vyjasnit.
Ve své knize Tábor smrti Lety tvrdíte, že v jeho zřízení hrál roli rod Schwarzenbergů, jehož pozemky s oblastí sousedí…
V prosinci roku 1939 zasáhla celou oblast největší sněhová vánice, jakou si místní pamatují. Karel Schwarzenberg, ne ten současný, ale jeho otec, měl 10 tisíc hektarů lesa a velká část byla zničena. Znamenalo to pro něj katastrofu. Potřeboval levnou pracovní sílu, aby dřevo co nejrychleji zpracoval, jinak by zbankrotoval. Požádal úřady o vybudování pracovního tábora. Nebyl ale zdaleka jediný, kdo využíval otrockou práci. V archivech a z rozhovorů s pamětníky jsem zjistil, že Schwarzenberg přivedl jako otroky Židy z Mirovic, kde byla největší židovská komunita, a snažil se je tím zachránit. To bylo ze začátku roku 1940. Všichni ale byli profesoři, obchodníci, právníci, učitelé a neuměli pracovat rukama. Schwarzenberg viděl, že takhle to nepůjde. Všichni odjeli do Terezína a vyměnil je za Cikány, ti uměli pracovat rukama. Nedělali jenom u něj v lese, ale také v nedalekém kamenolomu, takže od roku 1940 až do prosince 1942 využíval židovskou a cikánskou pracovní sílu na svých pozemcích jako otroky.
Jsou prameny, z nichž jste vycházel, stále přístupné? Karel Schwarzenberg, současný předseda TOP 09, taková obvinění odmítá.
Například zmínka o židovské otrocké práci je uložena v kronikách malých vesniček kolem Orlíku. Prošel jsem jich hodně, to byl první důkaz, který jsem našel. Začal jsem tedy zpovídat staré obyvatele z okolí Orlíku, včetně vdovy po správci Schwarzenbergova lesa, mluvil jsem osobně s mnoha lesníky nebo místními farmáři, kteří Židy viděli a mluvili s nimi v lesích. Tehdy jsem dělal několik fotografií, ale všechno to tam je pro každého. Nejsem profesionální historik, načrtl jsem určité obrysy pro historiky, pokud je bude ten příběh zajímat. Pootevřel jsem dveře, počkejme si, jestli někdo vejde dovnitř.
Přestože v knize píšete o Václavu Havlovi jako svém hrdinovi, podle vás právě on v otázce tábora Lety jako morální autorita selhal. Proč?
Našli jsme víc než sto přeživších, ti nám ukázali korespondenci s prezidentskou kanceláří, kde prosili, jestli by jim nepomohli, aby byli odškodněni za to utrpení v Letech. On jim odepsal, že se na to podívá. Máme důkaz, že kancelář dobře věděla o přeživších, ale mně odpověděli: „Nikdo nepřežil.“ Později jsem shromáždil výpovědi víc než stovky přeživších, kteří říkali, že Lety byly horší než Osvětim, že české stráže byly horší než německé.
Časopis Respekt v říjnu roku 1994 napsal, že se některá vaše „smělá tvrzení“ nezakládají na pravdě, ale přesto pomohla otevřít téměř neznámou kapitolu české historie.
Nikdy jsem neslyšel o žádném akademikovi, který by popřel výsledky mého bádání. Profesor Ctibor Nečas z brněnské univerzity viděl některé dokumenty z třeboňského archivu již v 70. letech a výsledky výzkumu i publikoval, ale zdaleka ne tolik co já. Šel jsem daleko dál než on. Stále tvrdil, že byl tábor řízený Němci. Ale i prezident Václav Havel v roce 1995 přiznal, že tábor byl provozován výhradně Čechy. Potvrdí vám to všichni místní. Nečasův výzkum selhal na tom, že neudělal rozhovory s místními. Existuje krabice s osobními dokumenty každého českého strážníka z Let – lze dohledat, kde byl narozený, jestli sloužil u policie nebo armády, všechno tam je. 91 českých strážníků sloužilo v Letech.
Vadilo místním v Letech, že v oblasti bývalého tábora pro Romy stojí prasečí farma, když jste s nimi mluvil na začátku 90. let?
Prasečák místním nedělal starosti, díky němu bylo o několik pracovních míst víc. Později jsem začal hledat přeživší Romy, ti tím byli znechuceni. Jejich příbuzní tam byli pohřbeni a farma památku holocaustu znehodnocuje.
Ve výše zmíněném článku z roku 1994 ale někteří z obyvatel vesnice jasně říkají, že je to ostuda.
To přišlo až později. Když jsem je poprvé zpovídal v roce 1992, všichni věděli, že tam byl cikánský tábor za druhé světové války, že se tam staly hrozné věci, ale nekoukali se na to jako na další Lidice. Až když vyšly některé články o mé práci v americkém tisku a starosta Mirovic dal na hřbitov pamětní desku s nápisem „Pokoj věčný obětem, které zemřely v koncentračním táboře Lety za nelidsky krutých životních podmínek“, lidé si teprve potom sáhli do svědomí. Uvědomili si, že prasečí farma opravdu znehodnocuje památku a hroby těch, kteří tam zemřeli.
Do redakce Respektu se původní článek Paula Polanského z iowského deníku Decorah Journal dostal v létě 1994. Jindřich Šídlo, který na následující reportáži pracoval s Janem Brabcem, o táboře v Letech slyšel už dříve od Tomáše Haišmana, tehdejšího i současného šéfa odboru pro uprchlíky při ministerstvu vnitra. „Nám přišla skandální nebo pozoruhodná skutečnost, že ten tábor vůbec existoval, a to, jak se s ním Češi posléze vyrovnávali,“ vzpomíná Šídlo a dodává: „Jsem moc rád, že jsme to udělali, protože si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem v novinařině dělal.“ Vysvětluje, že to bylo v době krátce po listopadu 1989, kdy se naše společnost vyrovnávala s řadou věcí, o kterých nevěděla. „Rok 1994 byl důležitý, že se tehdy začalo vážně řešit rasové násilí v Česku,“ zdůrazňuje. Došlo k několika rasovým vraždám a probíral se také zákon o občanství, který byl jasně diskriminační. Na otázku, jak se k tomu veřejnost tehdy stavěla, odpovídá: „Trefilo se to do té doby. Jestli byl panu Polanskému odepírán přístup, to samozřejmě nevím, ale to, že společnost neměla dlouhá léta moc chuť se tím zabývat, jak za komunismu, tak v prvních polistopadových letech, bude nejspíš pravda. Nicméně mluvil jsem s lidmi z tehdejšího úřadu vlády, kteří tvrdí, že i kdyby ten článek pana Polanského nevyšel, tak se o tom chystalo mluvit. Byly to osoby, kterým nemám důvod nevěřit, zabývaly se touto problematikou celý život.“ Jestli se na zřizování tábora podílel Schwarzenberg starší, Šídlo nikdy nezkoumal, protože s tím Polansky přišel až koncem 90. let: „Tehdy o tom nikdo nemluvil, nebylo to na pořadu dne.“ Připomíná ale, že postoj Karla Schwarzenberga k táboru v Letech a k farmě je jednoznačný. „Pořád doufám, přestože ta debata trvá už přes dvacet let, že se to povede vyčistit. Považuji za velkou hanbu, že na místě, kde byli koncentrováni lidé, kteří měli být zlikvidovaní, je tady ta věc,“ komentuje Šídlo současnou situaci.
Česká média to z nám dostupných informací spíš přehlížela. Jak byla vaše zjištění přijata?
Když vyšly články v americkém tisku, tak mi volala česká ambasáda, abychom našli řešení společně. Na jednání do Prahy jsem jel s ředitelem amerického muzea holocaustu ve Washingtonu a jedním členem amerického Kongresu. Slíbili nám, že farma bude okamžitě odstraněna, že seženou architekty, aby navrhli důstojný pomník a muzeum, a že sestaví skupinu historiků z Karlovy univerzity k důkladnému prozkoumání dostupných archivů. Když jsem ale řekl, že naší prioritou by mělo být vyzpovídat přeživší, couvli. Chtěli zkoumat jenom dokumenty, ale já říkal: „Dokumenty tam byly padesát let a budou tam i nadále, ale staří lidé mají špatný zvyk umírat.“ Tím veškerá komunikace skončila. Nechtěli, aby se vědělo, že někteří Češi pracovali v koncentračních táborech.
Vědomá rezignace na iluzorní hranici mezi uměním a aktivismem. Boření bariér. Vlastní psychoterapie. Takto popisují výstavu Xenofilia, která je k vidění v Galerii Národní technické knihovny v Praze do 15. ledna 2015, autoři koncepce Barbora Šimková, Milan Mikuláštík a Vladimír Turner.
U nás se tématu věnoval kontinuálně týdeník Respekt, který také zdůrazňoval, že v Letech sloužili výhradně Češi.
To ano, ale až po tom, co jsem s tím šel ven, a také jenom Respekt.
V roce 1997 při pamětním setkání řekl Jan Ruml, že se zaslouží o přesunutí prasečí farmy do jiné lokace. O sedmnáct let později se nic nestalo. Jak se na to díváte?
Já říkám, že tam zemřely tisíce, někteří zas stovky. Dokumenty ale jasně ukazují, že víc lidí zahynulo v Letech než v Lidicích. Nemyslím si, že český národ chce Lety ukázat jako Lidice. Myslím, že jakýkoliv český politik, který by se za to postavil, by v příštích volbách propadl. Jako první věc nám ambasáda slíbila, že farmu odstraní. V květnu roku 1995 jsem mluvil se starostou Let, který se mi svěřil, že spěchají, aby se farmy zbavili – ne, aby ji prodali, ale prostě někomu dali, chtěli si umýt ruce. Takže jsem volal firmě, která farmu kupovala. „Uvědomujete si, že kupujete památkovou oblast holocaustu, podle helsinské úmluvy bude muset být farma dříve či později odstraněna, přijdete o své investice a bude zabavena vládou?“ řekl jsem do telefonu, i když jsem věděl, že ji nekupovali. Z druhého konce drátu se mi někdo vysmál s tím, že je to nejlepší investice, jakou mohli udělat.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
