Americký sen oslepl a čeká na Smrt ve tmě

Pokud dnes chcete natočit relevantní horor se společenským přesahem, jeďte do Detroitu, města, které se stalo reálnou dystopií. Problémové centrum amerického automobilového průmyslu fascinuje popkulturu přinejmenším od 80. let, kdy do něj v Robocopovi Paul Verhoeven zasadil odvážnou vizi společnosti rozervané mezi korporátní autokracií a kulturním úpadkem. Svůj druhý kulturní život ale prožívá Detroit po své (klinické) smrti – když ho krach společnosti GM a ekonomická krize proměnily na město duchů, v jehož středu se tyčí izolovaný věžový komplex, objevili ho nejprve fotografové a dokumentaristé, vzápětí i filmaři, zabývající se rozkladem světa, jak ho známe.

Hypnotické Jarmuschovo nokturno Přežijí jen milenci a zřejmě nejinovativnější horor posledních let, Neutečeš Davida Roberta Mitchella, začaly psát novou kapitolu detroitské poezie ruin a chátrání. Nový snímek Smrt ve tmě uruguayského talentu Fede Alvareze na ně úspěšně navazuje, byť ho můžeme vnímat jako odpověď na vyzněním zcela odlišný film, spojený s detroitskou periferií – ceněné drama Gran Torino Clinta Eastwooda. Tam, kde vrásčitý symbol amerického heroismu hledal v tavicím kotlíku kultur silné humanistické poselství a patriotismus, nachází Fede Alvarez jen rozklad, zvrácenost a beznaděj.

Z filmu Smrt ve tmě|foto: Falcon

Podobně jako v Gran Torinu se příběh točí kolem starého domu, v němž žije podivný solitér, americký veterán, obklopený nebezpečně se měnícím světem. V jádru dobrosrdečného ur-patriota Walta Kowalského ale ve Smrti ve tmě nahrazuje Slepec, jemuž svou hrozivou siluetu propůjčil vojensky vyrýsovaný penzista Stephen Lang. Namísto ztělesněného amerického svědomí pracuje film s figurou zmrzačeného veterána, který se svérázně vypořádává jak s rodinným traumatem, tak s návštěvou party mladistvých zlodějů, pro něž se poklidná vloupačka změní v krvavou noční můru.

Brilance Smrti ve tmě spočívá v několika věcech. Jednak ve velmi účelné a inteligentní práci s prostorem – agorafobickými panoramaty vylidněných čtvrtí a naopak klaustrofobickým interiérem domu, v němž se odehrává bitva o přežití, tyto kamera dovedně deformuje, spojuje i neprostupně rozděluje podle momentální nálady – jednak ve způsobu, jakým využívá duch Detroitu. Smrt ve tmě je hororem bez dobra a zla. Zloději i oběť mají velmi lidské motivace, jen žijí v prostředí, které je vede k velmi pochybnému naplňování svých potřeb. Film tak chytře distribuuje emoce a zabraňuje šablonovitému zaujímání stanovisek. Nemožnost cítit jednoznačné sympatie a nenávist dobře koresponduje s motivem rozloženého prostředí, z nějž jako by se vytratily veškeré hodnoty a sociální struktury.

Fede Alvarez, který rozhodně nepřesvědčil svým debutem, až příliš křečovitým remakem klasiky Sama Raimiho Evil Dead, tentokrát režíruje s naprostou kontrolou a uměřeností. Smrt ve tmě nespoléhá na prvoplánové lekačky. Není prostá béčkových momentů a hlášek, ale nesklouzává k absurditám, stále si drží temnou hranu, která ji prořezává cestu z béčkového slasheru k filmu, který drží pozornost i něčím jiným než brutalitou a bojem o přežití. Vysloveně jí svědčí osekaný scénář, který skrblí slovy a dává dost prostoru k rozvíjení dramatických situací, v nichž hrají prim zjitřené smysly a zrádný prostor.

Smrt ve tmě není ucelenou metaforou doby, snu, který se stal noční můrou, a dvou ohrožených generací, ale jako každý dobrý horor citlivě zachytává echa fobií a temných bodů západní civilizace. Není to „okamžitá klasika“, ale v době, kdy mainstreamový horor ovládá spíš bezzubost a recyklace, je to film s nabroušeným hákem a schopností diváka přiškrtit beznadějí, která je vše, jen ne umělá.

Z filmu Smrt ve tmě|foto: Falcon

Hodnocení: 80 %
Smrt ve tmě (Don’t Breathe)
Fede Alvarez, USA, 2016, 88 minut.