Anna Šabatová a Saša Uhlová: Feminismus má přinášet i možnost být bez obav o peníze doma s dětmi

„Česká žurnalistika má názorů dost, ale reportáže a příběhy z terénu jí chybí,“ uvádí Uhlová jako důvod, proč se žánru začala věnovat. V dalším rozhovoru ze série Rodiče a děti byla řeč i o tom, že feminismus se u nás často chápe pouze jako výbava žen, které chtějí kariéru.

„Moje máma byla feministka a já už se tím pádem do toho narodila, vždycky mi přišlo legrační, když jsem pozorovala, že vaří dvě teplá jídla denně, a maminky mých kamarádek, které byly antifeministky, nevařily vůbec. Tak to jsem si říkala, že to je pěkný feminismus, když máme dobré teplé jídlo dvakrát denně,“ směje se Saša Uhlová.

Protistátní odboj ve dvaceti letech

Anna Šabatová, veřejná ochránkyně práv a někdejší mluvčí Charty 77, byla aktivní už v počátcích normalizace, za organizaci letákové akce a šíření samizdatu byla spolu s bratry a otcem v roce 1971 uvězněna. „Byla to výzva, aby lidé nešli volit a dali tím najevo, že nesouhlasí s vývojem po roce 68. Plakáty se vyráběly v Praze, já jsem žila v Brně, ale podílela jsem se na přípravě celé akce, tatínek mě poslal do Prahy zařizovat. I když shodou okolností jsem je nevylepovala, protože jsem onemocněla a měla vysokou horečku, vylepovali je moji bratři, které pak chytili,“ rekapituluje Anna Šabatová.

Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová|foto: ČTK

„Tím se rozběhl celý kolotoč policejních akcí, naše jednorázová aktivita hned vyvolala první tehdejší vlnu represí proti opozici a byli do ní zahrnuti i lidé, kteří se na tom vůbec nepodíleli.“ Šabatová se tehdy zapojila i díky energii, kterou přinesla 60. léta. „Dělala jsem to proto, že jsem si po roce 68 nedovedla představit, že se přizpůsobím tomu, co přišlo potom. V 60. letech jsme vnímali radost, naději, víru v budoucnost. Ten prudký náraz pak znamenal, že jsem věděla, že se s tím nikdy nesmířím. Důležité bylo, že jsem měla otce, který byl taky takto bojovně naladěn, prosila jsem ho, jestli bych mohla s něčím pomoct, a tak jsem se přirozeně zapojila do aktivit lidí, kteří se rozhodli nenormalizovat.“

Devadesátky byly peklo

Saša Uhlová se Anně Šabatové a tehdy již také za protistátní aktivity vězněnému Petru Uhlovi narodila v roce Charty – 1977. „Že jsem z rodiny, která je nějak jiná, jsem zjistila až z reakcí okolí, pochopila jsem, že spolužákům nemůžu nic říkat, protože to nechápou. Když jsem se něco snažila vysvětlit, mysleli si, že to nemám v hlavě v pořádku, byla jsem považovaná za blázna.“ Po roce 89 to podle Saši začalo být pro ni, dívku v pubertě, traumatické. „Dnem revoluce najednou všichni věděli, kdo jsem, chvíli ke mně vzhlíželi, ale netrvalo to dlouho. Protože táta byl levičák, který kandidoval za Občanské fórum a rodiče mých spolužáků Fórum volili, ale jeho se snažili vykroužkovat, tak se mi děti ve škole posmívali, že můj táta je komunista.“

Pocitově šťastnější období pro ni skončilo. „To, co jsem vnímala před rokem 89 jako jediné traumatické, byla obava, že mámu zavřou a já skončím v děcáku. Je to ode mě sobecký, ale já na to vzpomínám ráda. Sice táta byl zavřenej, ale já jsem si ho nepamatovala, takže mi nechyběl, pro mě bylo normální, že je pryč. Jinak jsem žila ve skvělém, přátelském prostředí, cítila jsem, že mám kolem sebe laskavou komunitu. Po roce 89 se to rozbilo, lidi už se tolik nestýkali a do toho přišel antikomunismus. Tehdy jsem pochopila, co to je – že se klidně černá nazve bílou, že je to tak zaslepující ideologie, že to vede lidi k tomu, aby říkali úplný nesmysly, celý devadesátky pro mě kvůli tomu byly peklo.“

„Fakt? Tak to máte pestrý!“ Jáchym Topol s dcerou Marií o břemenu svobody i o životě v partách

• Upravit
• Smazat

„Já jsem dostal vyznamenání, dceruško! Já sem dostal me-dai-li!“ chlubí se ironicky Jáchym Topol před dvacetiletou Marií. Autor románů Sestra nebo Anděl, které definovaly českou porevoluční prózu, byl letos na podzim za svou undergroundovou činnost oceněn jako člen třetího odboje.

Nezavřít se s dětmi doma sama

Feminismus hrál pro obě ženy určitou roli vždycky. „Já jsem si uvědomovala určité rozdělení rolí u babičky a dědečka, které pro mě bylo nepříjemné, a později jsem se proti tomu i nějak vymezila,“ vzpomíná Anna Šabatová. V životě ve společenství Charty 77 jsem si to nijak významně neuvědomovala, ale stýkala jsem se s lidmi ze Západu a oni sem jezdili i feministicky zaměření lidé, takže jsem ten diskurz sledovala. Nebyla to věc, která by pro mě byla nad vším ostatním, ale vnímala jsem to a hrálo to v mém životě roli taky.“

I pro Sašu bylo nepříjemné slýchat od lidí, co podle nich mají ženy dělat. „Pak jsem založila rodinu a přišlo mi dobré být doma s dětmi. Přála bych si, aby v tom měli i ostatní možnost volby, aby nebyly matky kvůli penězům nucené odcházet do práce, když mají malé děti. Je určitě hodně žen, které potřebují hned po narození nastoupit do práce, ale je jich taky dost těch, které klidně pět šest let stráví s dětma doma, chtějí to a podle mě by to mělo být možné. I to by měl feminismus přinášet. Ten současný se podvolil kultu práce, jako kdyby hodnota člověka byla jen v pracovních úspěších, jde hlavně o to, aby ženy mohly mít kariéru, přitom vychovávat děti je strašně hodnotný a mnohem hodnotnější než leckterá jiná práce. Bohužel společnost to tak nevnímá.“

Podle Saši Uhlové se společenské nastavení odráží v tom, že ženy nejsou zvyklé chtít a mít možnost dělat něco jiného než být doma v izolaci. „Třeba v disentu rodiny společně dělaly různé akce, pikniky a oslavy, rodiče tak byli společně s dětma a pak není člověk izolovanej. Tehdy to bylo daný taky tím, že lidi pracovali jako topiči nebo uklízeči, takže se nerealizovali prací a trávili mnohem víc času v komunitě.“

Anna Šabatová připomíná mateřská centra, jejichž myšlenka pochází z Německa a jejichž síť u nás založila Rut Kolínská. „Když jsem měla první dítě, tak ještě nebyla Charta a manžel chodil do práce a vracel se pozdě, takže jsem se cítila sama, ale okamžikem vzniku Charty se náš život hodně proměnil – navštěvovali jsme se, daleko víc jsme sdíleli, hodně lidí chodilo na návštěvu přímo k nám do bytu, tehdy jsem se přestala cítit izolovaná a už mi bylo v roli ženy na mateřské docela komfortně. O sociální kontakty jde v tomhle období hodně, to je to, co ženám chybí.“

Debaty v intelektuálním ghettu

„Názorů u nás máme dost, ale málokdo v médiích pracuje tak, že chodí ven mezi lidi, většinou se jen sedí u stolu, telefonuje, překládá a opisuje jiný zprávy. Mě chodit ven mezi lidi baví mnohem víc než sedět u stolu,“ říká novinářka Saša Uhlová, která začala psát pro Deník Referendum a dnes uveřejňuje své známé reportáže na webu A2larm.cz. „Existují podle mě tři zásadní témata dneška: bydlení, práce a vzdělávání, to jsou věci, které utváří životy většiny rodin v Česku, pak jsou nadstavbový věci. V našem intelektuálním ghettu trávíme nepřiměřeně času debatami o věcech, které jsou nadstavbové. Nás to tak strašně baví, že se měsíce hádáme na sítích o něco takovýho, a pak nezbývá čas a energie na to se věnovat problémům, které souvisí s tím, že lidé přicházejí o práce, o bydlení. Nezajímáme se dost o to, co se s nimi pak děje. Nebo o témata spojená s existencí kvalitních škol pro celou populaci. Tohle se dotýká životů mnoha lidí, kteří se ničeho nedovolají, občas se tomu tématu někdo věnuje, ale nehýbe to intelektuální elitou a mělo by.“

Vykročit z názorového ghetta je podle ní dnes jednodušší než kdy dřív. „Stačí chtít. Skrz internet můžete okamžitě začít diskutovat s lidmi jiných názorů, seznámit se s nima a pak se třeba i setkávat naživo, dřív to nebylo tak jednoduchý.“ Podle Anny Šabatové žila jejich rodina v určité izolaci od jiných názorů za minulého režimu, tehdy to však bylo dané i obavami z represí. „Do toho svého tehdejšího ghetta jsme se neuzavřeli sami, bylo obtížné se stýkat s někým, kdo nebyl připravený na to, že z toho bude mít problémy. Mně se třeba po revoluci blízká kamarádka z gymnázia strašně omlouvala, že za mnou nepřijela, že mě nenavštívila, řekla mi, že se bála, a to nebyl jediný případ.“

Daniel a Janek Kroupovi: Generace Y musí vylézt z kuličky pohodlnosti

• Upravit
• Smazat

O bývalém politikovi a dnešním vysokoškolském učiteli Danielu Kroupovi se zjednodušeně říká, že býval v 90. letech uvnitř české pravice protipólem Václava Klause. Pamatuje si výslechy StB, podepsal Chartu 77. O jeho synovi Janku Kroupovi se říká, že je nejznámějším českým investigativním novinářem. Pamatuje si, jaké to je vrátit se z války, v roli reportéra, zpátky do klidného Česka, i to, jak tu v 90. letech fungoval organizovaný zločin. Na rozdíl od svého otce neví, co je generace Y. Kroupovi jsou další dvojicí v cyklu rozhovorů nazvaném Rodiče a děti.

Jako příklad člověka, který byl v každé době otevřený různým názorům, uvádí svého otce Jaroslava Šabatu. „To můžu potvrdit,“ souhlasí Saša. „V devadesátých letech jsem mohla vzít svého dědu do hospody, kde seděli moji kamarádi, co volili ódéesku, a já jsem o tom s nima skoro nemohla mluvit, zatímco on považoval jejich názory za zajímavý a diskutoval s nima. On byl v tomhle velká osobnost, pokaždé se snažil zamyslet nad tím, jestli na něčích názorech něco není, i když ten člověk byl i o hodně mladší.“

Co je lepší

Na otázku, co se za poslední dekády v Česku zlepšilo, odpovídá Anna Šabatová i za skeptičtější Sašu obšírně. „Zlepšilo se dost, skrze svoji práci vidím zlepšení v zařízeních sociálních služeb, zařízeních pro seniory, lidi s postižením, to je oblast, kde se urazil velký kus cesty k polidštění, a otevírá se třeba i debata o umírání doma – to bylo ještě před několika lety tabu. Taky zdravotní péče se zlepšila, je to vidět i na věku dožití, zlepšilo se životní prostředí, i když pořád ne dost. Ten seznam by byl i delší, jen mně vadí, že z toho zlepšení neprofitují všichni stejně.“

Poslechněte si celý rozhovor, ve kterém se Saša Uhlová s Annou Šabatovou snaží přijít i na to, v čem se spolu neshodnou kvůli generačnímu rozdílu.