Architektka Anna Švarc v Bourání: Do metra patří umění

Jedním z jejích úkolů je dohlédnout na architektonickou stránku osmi nových stanic trasy D. Do funkce nastoupila ovšem až před třemi měsíci, v době, kdy byly návrhy nových stanic už více nebo méně rozpracované – a kritizované. Jejich autorem je ateliér Metroprojekt a svým rukopisem dost připomínají jejich další, též vlažně přijaté, stanice „áčka“: Bořislavku, Nádraží Veleslavín, Petřiny.  „Když jsem viděla vizualizace, dost jsem se bála,“ říká Anna Švarc. Podle ní je ale ještě dost možností, jak to zlepšit.

U některých stanic už základní parametry jako velikost a typ vestibulu jasná, i tak lze mnohé změnit. Anna Švarc se snaží hlavně o jejich „oproštění a zjednodušení“, aby bylo možné tam umístit zajímavá výtvarná díla; pro stanici na Pankráci tvoří umělec Jakub Nepraš, pro Olbrachtovu malíř Vladimír Kokolja, další umělci se budou vybírat v soutěžích. Výtvarné umění podle ní do pražského metra patří už od jeho začátku. Nejvíc asi sklo; starší stanice mají řadu skleněných plastik a objektů. Chce také  pracovat se světlem; proč by musely podzemní prostory být naplno nasvícené jako nádraží? Klidně se dá ubrat a vrátit sem trochu atmosféru podzemí, uvažuje v rozhovoru.

Anna Švarc, metro Vltavská|foto: Michaela Danelová,iROZHLAS.cz

Mluvíme i o tom, jak se Anna Švarc stala architektkou. Její tatínek pracoval v Aeru Vodochody, což je možná začátek. Hodně totiž cestoval a v Kyjevě se seznámil s Anninou matkou, mladou ukrajinskou architektkou. Pak jezdili po světě společně, od sedmi let Anna vyrůstala v Káhiře a odtamtud má lásku k velkoměstům a také první vzpomínku na metro. „V té době bylo úplně nové, pamatuji se, jak se tomu všichni divili,“ vzpomíná. „Jsou tam mimo jiné vozy pro ženy a moje kamarádky, které tam žijí, si to chválí,“ říká.   

Čtěte také

Zapomenuté umění v pražském metru I: Sýkorova mozaika v kavárně a abstrakce v podchodu

Po návratu do Čech vystudovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze, pak odjela na stáž do Londýna. Nejdřív pracovala v ateliéru architektky Evy Jiřičné, potom v ateliéru Egret West, kde vznikal mimo jiné manuál londýnského metra. „Je tam typologie stanic a taky základní návod, jak se chovat při jejich rekonstrukci a při výstavbě stanic nových,“ vysvětluje architektka. Teď je její zaměstnavatel Dopravní podnik hl.m. Prahy. Její cíl je, aby metro bylo krásnější místo; je to dopravní prostředek, ale taky veřejný prostor užívaný denně deseti tisíci lidí. Právě ty považuje za svoje klienty a chce od nich zpětnou vazbu a náměty. „Jsem tu pro lidi, kterým záleží na metru a jeho estetice,“ říká.