Architektura nepatří do víkendových příloh

03307599.jpeg
03307599.jpeg

Navzdory tomu, že většina odborníků považuje za nejdůležitější kvalitu stavby její provázanost s okolím a zdůrazňuje, že o městu je nutné mluvit jako o kompaktním celku, v rubrikách o architektuře se stále objevují texty o jednotlivých budovách. A to i přesto, že současná debata o rozvoji měst generuje atraktivní a důležitá témata, která se laiků dotýkají stejně jako odborné veřejnosti. Místo reflexe proměn měst i role architektů, možnostech, jak oživovat mrtvé i nepříjemné veřejné zóny, nebo vlivu městského designu na život obyvatel se v novinách a časopisech stále objevují články o významných prvorepublikových vilách, nových rodinných domech i barokních kostelech.

Mainstreamová média si architektury obecně všímají velmi málo, nejčastěji se vedle tradičních rubrik vyplněných texty o konkrétních stavbách objevuje ve zprávách o spektakulární či nějak vizuálně zajímavé architektuře, pravidelně pozornost přitahuje udílení různých cen a žebříčky nejlepších/nejhorších staveb. Na zájem (nejen) médií o výrazné, ikonické stavby reaguje i text Adama Gebriana Vzniklo u nás za 25 let v architektuře něco výjimečného? pro Echo24. Autor odpovídá na otázku (často doprovázenou dodatkem „Kromě Tančícího domu?“) přáním, abychom se místo ikonických staveb ptali spíš na běžnou, každodenní architekturu, která ovlivňuje způsob, jakým města a obce užíváme a jakým trávíme čas. („Jak vypadá vaše náměstí? Jak vypadá dům, ve kterém žijete? Jak vypadají jeho společné prostory – chodby, schodiště? Jak vypadá váš plot a plot vašich sousedů? Znáte se?“)

03169312.jpeg

Architekt Martin Kloda nedávno v přednášce Město po konci moderny v Galerii Jaroslava Fragnera zdůraznil, že odklon od funkcionalistického přístupu k městu, které neuvažuje nad ulicemi a celými částmi města, ale soustředí se na jednotlivé prvky, na které jsou moderní sídliště rozbitá, není možný bez intenzivní veřejné debaty. „Sice se o městském prostoru začíná mluvit, ale není to vnímané jako důležité téma, přitom architektura je celý náš prostor, naše umělé prostředí, které si člověk vytvořil. Přestali jsme si ho vážit, vnímáme ho jako samozřejmé, a tak ho necháváme jakémusi samovývoji,“ řekl Kloda s poukazem na to, že odborná veřejnost si je potřeby opustit principy moderny vědomá několik desítek let, v Česku však témata spojená s rozvojem měst diskutují jen architekti mezi sebou.

Jedním z hlavních principů snahy o oživování měst je občanská participace – aby se města mohla rozvíjet v souladu s přáním obyvatel, musí se lidé k možným proměnám svého okolí pravidelně vyjadřovat, v ideálním případě se na plánování spolupodílet. „Pokaždé když se ve Švédsku nebo Dánsku renovuje část města, začíná se plánovat až po dlouhé sérii workshopů s místními obyvateli,“ říká urbanistka a socioložka Lia Ghilardi, která se v Česku podílela na výzkumu kreativního potenciálu Zlína.

02926662.jpeg

Některá architektonická studia v Anglii na požadavek občanské participace reagují předvýzkumem místního prostředí. Vedou rozhovory s místními a z jejich preferencí a osobní historie generují typické příběhy místních obyvatel. Až na jejich základě navrhují. Ve Vídni zavádí městská plánovací kancelář na základě dotazníkových šetření například experimenty „gender mainstreamingu“ – veřejná prostranství nebo parky upravují tak, aby se v nich cítily bezpečně i ženy, pro které je průchod zanedbanými, špatně osvětlenými částmi města o něco nepříjemnější než pro muže. Jiná opatření zohledňují ženy s kočárky, design hřišť v parcích myslí i na holčičky, které kluci z klasických hracích ploch často vytlačují. „Architekti začínají navrhovat až po všech dlouhých debatách a workshopech, oni i urbanisté jsou dnes intermediátory pro veřejnost, pro požadavky obyvatel. Už nejsou izolovaní někde v kanceláři, ale chodí mezi lidi,“ komentuje Lia Ghilardi.

V Česku se v drtivé většině případů postupuje tak, že se budova jednoduše postaví. Lidé žijící v její blízkosti pak mohou být buď rádi, nebo si stěžovat. Předem se ale na jejich názory nikdo neptá. Právě média by při zapojení veřejnosti do debaty o městském prostředí měla hrát klíčovou roli. Citelně se na její nedostatečnosti projevuje zatím v Česku téměř neexistující třetí mediální sektor – média komunitní.

Témata, jako jsou problémy s prázdnými domy a možné sankce pro jejich majitele, umění ve veřejném prostoru a jeho schopnost budovat lokální identitu, nutnost promyšlené stavby sociálního bydlení, úprava veřejných prostranství, aby se na nich lidé cítili dobře, výstavba obchodních center, podpora zdola vzniklých komunitních projektů nebo kreativního průmyslu, který může energizovat dříve tradičně průmyslová města, jsou jen příklady témat souvisejících s architekturou, která si intenzivnější společenskou debatu žádají.

03301979.jpeg

V poslední době se o některých z nich mluvilo v souvislosti s chystaným Metropolitním plánem nebo momentálně pozastavenými pražskými stavebními předpisy – oba dokumenty se nutnost uvažovat o městu jako o provázaném celku snaží zdůrazňovat. Přesto se ale městský design stále chápe jako téma z víkendové přílohy. Nic proti textům o prvorepublikových vilách, fanoušci je snad ocení. Architektura ale ve městě není jen na ozdobu, je třeba ji vytáhnout z místa mezi recenzemi knih a divadelních představení a zacházet s ní jako s agendou, která ovlivňuje každodenní život všech lidí. Jedině tak máme šanci ovlivnit, jak budou naše domy, ulice a města vypadat.