„Autor Transgasu před dvanácti lety nevěřil, že se mi ta budova líbí,“ říká Vladimir 518 v Bourání

Vladimir 518
Vladimir 518

„Nad zbouranými předrevolučními stavbami brečíme, ale chyby pořád opakujeme,“ myslí si Vladimir 518, autor projektu Česká architektura 58–89. Současné vnímání předrevolučních budov se podle něj mění k lepšímu, obdiv k těmto stavbám ale podle něj přišel pozdě. O tom, proč se na československou architekturu dnes díváme jinak a jak ji přiblížit veřejnosti, mluvil v pořadu Bourání.

„Projekt o předrevoluční architektuře postupně nabírá konkrétnější roviny, dá se ale říct, že už ho dělám 17 let. Začal jsem hromadit informace, skenovat fotky, digitalizovat archivy a dělat rozhovory. Zjistil jsem, že informací je tolik a jsou natolik neznámé a unikátní, že by bylo slušné udělat z toho nějaký výstup,“ popisuje Vladimir. Z jeho práce má vzniknout dvojsvazková kniha, televizní seriál a celovečerní film zabývající se československou architekturou. „Ambice té knihy a částečně i toho dokumentu je vlastně naprosto drzá. Já se totiž snažím pracovat výlučně s dobovými, archivními materiály – nefotit ty domy znovu. To je totiž úhelný kámen toho neporozumění – někdo stojí u DBK a říká ‚tohle se ti líbí?‘, a přitom nevidí novostavbu, vidí dům skrytý pod vrstvami billboardů, přestaveb a špíny a holubů. Nevidí ten původní záměr,“ říká. Knihu chce udělat tak, aby byla zajímavá pro všechny.

„K architektuře jsem se vlastně dostal skrze město a neustálé chození po ulici. V době, kdy jsem začal vyhledávat informace, jich vlastně moc nebylo. Když jsem našel zmínku o domech postavených do roku 1989, většinou byla kritická. Donutilo mě to začít kutat po vlastní ose,“ říká rapper. Období od socialistického realismu do sametové revoluce ho zajímá i vzhledem k historii a událostem, které se v Československu děly. „Můj primární vztah k těmto domům byla vlastně nenávist. Když jsem byl puberťák, opravdu jsem je nenáviděl. Později jsem zjistil, že ta nenávist je spíš zájem, ze kterého se stala nakonec láska,“ vysvětluje. „Architektura tohoto období je něčím neuvěřitelně tvrdá, expresivní, ale i novátorská. Začal jsem se veřejně zastávat Karla Pragera, který byl i u intelektuálů v absolutní nemilosti. Prohádal jsem se mnoha večery,“ vzpomíná Vladimir 518. Obraz tohoto období a jeho tvůrců se podle něj dnes už začíná měnit a věří, že jednou odmítání architektury do roku 89 zmizí úplně. „Odplyne to generační vymezování. Postmodernisté šli také logicky proti moderně. Generace se vymezují proti generaci před nimi.“

Současný návrat k obdivu k architektuře období 1958–1989 a vstřícnost mladé generace k těmto stavbám Vladimirovi dělá velkou radost. „Mám ale obavu. Přestože ten zájem je, je malej. A přestože přišel, mám pocit, že přišel pozdě,“ myslí si. Když se před sedmnácti lety rozhodl začít tématu věnovat, nalezl často autory této architektury ve stavu emoční a sociální hibernace. „Chtěl jsem najít lidi, kteří za sebou mají osobní a profesní boj před rokem 89 a kteří měli naději, že se to po revoluci změní. Ono se to ale zhoršilo. Přišla obrovská kritika a neúcta k jejich práci, nikoho jejich příběh nezajímal,“ vzpomíná Vladimir 518. „První telefonát byl s Václavem Aulickým – volal jsem mu před dvanácti lety, že bych rád udělal procházku po Transgasu. Odpověděl mi: ‚Jestli si ze mě děláte srandu, tak mi nevolejte.‘ Šlo vidět, že je pro něj výjimečné potkat se s někým, kdo rozpozná ten odkaz a mluví o něm pozitivně. Jeho každá věta začínala omluvou: ‚Já vím, že si o tom lidé myslí tohle, ale já jsem chtěl říct…‘ Navázali jsme vztah, kdy takhle věty začínat nemusel,“ říká Vladimir 518.

„Transgas nedostal šanci. Nová budova by měla vzejít z architektonické soutěže,“ říkají architekti

Budova Transgasu a její okolí u Vinohradské třídy

Soubor budov na pražské Vinohradské ulici zvaný Transgas se nestane památkou, rozhodlo nedávno Ministerstvo kultury. Včera se proti verdiktu, který pohřbil naděje na zachování jediného pražského příkladu experimentálního technicistního brutalismu, konala demonstrace. Majitel jej totiž chce zbourat. „Je to takové déjà vu, už víckrát se nám stalo, že se najednou zajímáme o důležitou stavbu až tehdy, kdy ji chce někdo odstranit,“ říká architektka Yvette Vašourková.

„To, že ty domy vznikaly v pokroucené době, samozřejmě způsobilo jejich pokroucené vnímání společností tehdy i dnes,“ vysvětluje. Obává se však jejich osudu. Chce domy ukazovat původní, jako novostavby, dnes jsou ale bohužel často v katastrofálním stavu. Malou výjimkou je podle něj možná ČKD. „Ani to není úplně brilantní příklad budovy v ideálním stavu. Je to ale asi nejblíž tomu, jak by to mohlo vypadat, tedy že žijící autor si budovu upraví do současného provozu. To se mohlo stát i u Thermalu, DBK i Kotvy, ale nedělo se to,“ myslí si.

Do konce letošního roku by chtěl dokončit přípravy k filmu a seriálu, točit by se mělo příští rok na jaře. Všechno by mělo být uveřejněno v roce 2020. „Kontext té myšlenky je vlastně ještě stihnout strhnout širokou veřejnost – což ovlivní odbornou veřejnost. Když vidím vývoj posledních deseti let, věřím, že nějaká křivka je nastartovaná. Ano, cílem je nejen udělat archu, která na nějaké období uchová informace, ale zároveň je potřeba ochraňovat to, co ještě stojí. My jsme vybourali obrovské části města, o kterých se dnes píše v knihách. Brečíme nad tím, a vlastně si neuvědomujeme, že děláme stále to stejné.“

Poslechněte si celý rozhovor Vladimira 518 s Adamem Gebrianem v pořadu Bourání.