Biostatistička v Automatkách: Úmrtnost je dost špatný nástroj na to, jak měřit péči u porodu
V polovině listopadu odvysílala Česká televize v rámci série autorských dokumentárních filmů Český žurnál dokument Eriky Hníkové Pět zrození. Film vyvolal vlnu emocí a bouřlivé diskuse nejen v médiích, ale i mezi rodičkami a lékaři. Česká ženská lobby a Unie porodních asistentek pořádaly na konto dokumentu happening před Ministerstvem zdravotnictví s názvem Chceme odbornou a respektující péči v mateřství. Do Automatek přišla situaci týkající se českého porodnictví okomentovat statistička zabývající se biostatistikou Markéta Pavlíková. Mimo jiné bloggerka a matka čtyř dětí.
„Česká praxe – přestože je v rozporu s nejlepší vědeckou evidencí – je často obhajována slovy o nejlepších perinatálních výsledcích. Je to takové zaklínadlo. Z mého pohledu je úmrtnost ve skutečnosti dost špatný nástroj na to, jak měřit zrovna péči u porodu. Ta veličina má takové množství faktorů, které ji ovlivňují. V makroměřítku je to samotný přístup ke zdravotní péči, třeba dostupnost, ať už fyzická, nebo finanční. V druhém sledu přichází způsob péče v těhotenství,“ říká Pavlíková.
Jde tedy o přístup k péči celkově, ne o konkrétní péči u porodu. „V kontextu zemí, ve kterých je tohle nějakým způsobem vyřešeno, mluvíme o Evropě, je hlavní složkou úmrtnosti hlavně způsob péče o velmi ohrožené děti po porodu. Tedy péče o velmi nezralé novorozence a děti s nějakou vývojovou, třeba srdeční, vadou. Takto třeba v Chorvatsku prudce poklesla novorozenecká úmrtnost ve chvíli, kdy začali 200 dětí ročně vozit na srdeční operace do Německa. Také je tu vliv přístupu k vyhledávání genetických vad. Tedy opět, jde o péči v těhotenství, ne při porodu. Druhá potíž s tím, že máme nejlepší perinatální úmrtnost na světě, je ta, že to není pravda. Česko nemá ani první, ani druhé nejlepší perinatální výsledky na světě, má skvělé, v některých parametrech je někde v první patnáctce, dvacítce zemí, v některých – třeba v mateřské úmrtnosti – je to trochu horší.“
Nad všemi ostatními, zejména v Evropě, jsou země, ve kterých to nejsou lékaři, kdo poskytuje primární péči těhotným a rodícím. Markéta Pavlíková dodává: „Jde o severské země – Dánsko, Švédsko, Norsko, Island, kde se o těhotné i o rodičky starají primárně porodní asistentky. Nezávisle na lékařích. Ti jsou přizváni ke konzultaci, pokud se asistentkám něco nezdá, pokud jde o větší problém, svěřují rodičky do péče lékařů. Což se týká nanejvýš čtvrtiny žen. Díky péči porodních asistentek, která je daleko víc orientována na potřeby a přání ženy, v souladu s péčí založenou na důkazech, mají tyto země nízkou míru císařských řezů, asi 2/3 oproti Česku, minimum nástřihů – ve Švédsku 7 % oproti českým 50 %, ženy odchází dříve domů, protože i tam je navštěvuje porodní asistentka, a mají nízkou perinatální a mateřskou úmrtnost. V 70. letech mělo Švédsko úmrtnost oproti ČR poloviční a výsledky, které máme dnes, mělo Švédsko před 10–15 lety.“
Pokud se chcete dozvědět víc o číslech, která hovoří za péči v mateřství v Česku, nebo jaké se u nás běžně provádí zákroky, poslechněte si celý díl Automatek.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.