Bůh mangy a ochránce práv robotů. Nejlepší sci-fi komiksy japonského klasika Osamu Tezuky
Fanouškové (nejen) japonského komiksu se konečně dočkali prvního překladu Osamu Tezuky do češtiny. Čerstvě vydané drama Zpráva pro Adolfa patří k Tezukovým nejslavnějším komiksům. Vzhledem k tomu, kolik skvělých komiksů autor přezdívaný „bůh mangy“ napsal, stojí za to podívat se na pár z nich, jež patří do fantastického žánru.
Roboti z města Metropolis
Tezuka stál přímo u kolébky moderní mangy v prvních letech po druhé světové válce. Už od devatenácti let publikoval své první komiksové knihy, jako Nový ostrov pokladů nebo Ztracený svět. Byly to záměrně naivní hříčky, kde si podávaly ruce rekvizity z různých žánrů v nakažlivě entuziastickém proudu strhujících dobrodružství. Novátorské byly ve své době v tom, jak moc se inspirovaly v americkém animovaném filmu a převáděly filmové postupy do komiksového média. Nápadité ale byly tím, jak často s velkou nadsázkou využívaly možnosti samotných komiksových prostředků.
K ryzí science fiction tohoto Tezukova období patří manga Metropolis z roku 1949. Vychází ze slavného němého filmu Fritze Langa, který ale Tezuka v době, kdy mangu psal, vůbec neviděl. Znal jen jedinou fotku ze slavné sekvence oživování ženského robota a líbil se mu zvuk slova Metropolis. Tezukova Metropolis má leccos společného s jeho ranějšími komiksy. Také je to rychlé akční dobrodružství, kde se potkávají zlotřilí zločinečtí géniové, velkolepé vědecké objevy, hrozící globální katastrofa, dinosauři, obří krysy druhu Mikimaus waltdisneus, a dokonce se tu mihne i Sherlock Holmes. Zároveň se v něm ale objevuje jedno z hlavních Tezukových témat, které se posléze naplno rozvine ve slavné sérii Astroboy. Jsou to roboti, které Tezuka vidí jako bytosti s vlastní osobností a živoucí stejným způsobem jako lidé, ale utlačované společností, která v nich vidí jen bezduché stroje. Ústřední postavou je robot jménem Miči, kterého na příkaz zlotřilého vůdce zločinecké společnosti Duka Reda vyrobil špičkový vědec, profesor Lawton. Stejně jako později Astro i Miči má komplikovaný vztah se svým „otcem“, který ho zkonstruoval, a oba dva také zakusí bezpráví lidí, kteří se k nim chovají jako k pouhým automatům. Mičiho osud je ale temnější než příhody dobrosrdečného Astra. Androgynní robot z města Metropolis se stane vůdcem armády robotů, která vyhlásí válku lidské rase.
Čtěte také
Kluk s atomovým srdcem
První díl veleúspěšné mangy Astroboy (v japonštině Tecuwan Atom, Mocný Atom, přičemž Astrovo japonské jméno zní také právě Atom) vyšel v roce 1952 a byl to okamžitý úspěch. Na rozdíl od Mičiho byl nový Tezukův výtvor obdařený dobrým (atomovým) srdcem a touhou stát se lidštějším než většina lidí, kteří ho obklopují. Také příběh jeho zrodu je tragičtější – jeho vynálezce, dr. Tenma, ho stvořil k obrazu svého mrtvého syna Tobia, ale brzy zjistil, že Astro je něčím úplně jiným než náhradou za lidské dítě. V jeho dalších dobrodružstvích Tezuka skvěle spojil superhrdinské zápletky, v nichž Astro zachraňuje svět před nejrůznějšími hrozbami, s vyprávěním o soužití lidí a robotů. V jedné povídce si mimozemská civilizace vynutí na lidstvu uznání občanských práv pro roboty, v jiné Astro pomáhá prvnímu robotickému prezidentovi, ale na druhou stranu v dalších příbězích se stává majetkem zlotřilého majitele robotického cirkusu, který ho nutí bojovat s jinými umělými stvořeními na život a na smrt, a jednou se také sám stane vůdcem vzpoury robotů proti lidem.
Tezukův zvláštní přístup k robotům je mnohem lépe pochopitelný v japonské kultuře, která nechápe člověka jako pána tvorstva, ale jako součást světa, který je plný oduševnělých bytostí. Mimochodem, na úplně stejné filozofii staví i slavné dílo japonského cyberpunku, manga Masamuneho Širóa Ghost in the Shell.
Fantastická chirurgie doktora Black Jacka
V 50. a 60. letech Tezuka psal další Astrovy příběhy, ale i desítky dalších komiksů a kromě toho se snažil uchytit i v animovaném filmu. Druhé vrcholné období jeho komiksové tvorby ale začíná na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se Tezuka rozhodl reagovat na čím dál populárnější proud tzv. gekiga, mangy pro dospělé. Obsáhlá škatulka, do které se řadí drsné samurajské mangy Kazua Koikeho, avantgardní experimenty Jošihara Cugeho nebo sociálně realistické povídky Jošihira Tacumiho, přinesla seriózněji pojatá, temnější, často až cynická vyprávění, jež často postihovala odvrácenou stránku tehdejší japonské společnosti.
Tezuka k tomuto žánru přispěl řadou příběhů, které ale většinou do fantastiky nepatří nebo mají jen mírné fantastické prvky. To platí pro vynikající ságu Óda za Kirihita, v jejímž centru je tajuplná choroba, která postupně proměňuje nemocné v psovité šelmy krmící se syrovým masem, nebo eroticky laděná Apollónova píseň složená z příběhů, v nichž se mladý hrdina, který není schopen milostného citu, učí různým podobám lásky v odlišných dějinných epochách, včetně daleké budoucnosti.
Mimořádný úspěch měl ale dlouhý seriál Black Jack o geniálním chirurgovi bez licence, který se střetává s fantaskními chorobami a provádí ještě fantasknější zákroky. Třeba případ muže, jehož znetvořený obličej úzce souvisí s jeho nezvladatelným zabijáckým pudem, nebo příběh lékařského superpočítače, který si vezme do hlavy, že je nemocný a že ho musí operovat právě Black Jack. Příběhy se pohybují na hraně hororu, fantaskní morality nebo ryzí science fiction, ale zabíhají i do kriminálních zápletek, komedie nebo i romantiky. Black Jack má image padoucha, který se pohybuje mimo oficiální doktorský systém a za drahé peníze provádí ilegální operace pro pochybnou klientelu. Ve skutečnosti ale jeho zákroky vedou spíš k potrestání padouchů a celkovému zlepšení zpravidla dost dekadentního a bezskrupulózního světa, kde se manga odehrává. Black Jack i Óda za Kirihita také odráží Tezukovy osobní zkušenosti s lékařstvím. Tezuka vystudoval medicínu a krátce se pohyboval v doktorském prostředí, které ve svých komiksech zpravidla nevykresluje zrovna pozitivně.
Fénix na konci světa
V Black Jackovi a dalších Tezukových dospělejších mangách se také naplno projevuje jeho zvláštní, osobitý rukopis. Na Tezukově kresbě je silně znát vliv starých disneyovek a filmů studia bratří Fleischerů, které vizuálně připomíná víc než současnou mangu. Na japonský komiks měl ale obrovský vliv jeho „filmový“ způsob vyprávění. Ve svých dospělých mangách se jeho karikaturní kresebný styl potkává s dospělými tématy a tragickými událostmi v mixu, který překvapivě velmi dobře funguje. Velký vliv na to má nepochybně i fakt, že Tezuka je především mistr vyprávění, který dokáže i složité a myšlenkově náročné příběhy podat strhujícím a průzračně přehledným způsobem. To ostatně nejlépe dokazuje právě v češtině vydaná Zpráva pro Adolfa.
Dost možná úplným vrcholem Tezukovy tvorby je ale série Fénix. Ve svém gekiga období měl Tezuka v oblibě rozmáchlá vyprávění s množstvím dějových rovin a postav, mezi kterými stavěl mnohdy velmi abstraktní paralely. Fénix je z nich nejambicióznější a také nejvíc fascinující. Obsáhlou komiksovou sérii Tezuka vydával mezi lety 1967 a 1988. Odvíjí se kolem motivu reinkarnace, koloběhu osudu a touhy po nesmrtelnosti. Hrdinové jednotlivých příběhů této ságy pátrají po bájném ptáku Fénixovi, jehož krev prý zajišťuje osobní nesmrtelnost. Každá z epizod se přitom odehrává v jiné epoše, od dávné minulosti po vzdálenou budoucnost. V příbězích se zároveň vrací tytéž postavy ve formě reinkarnací nebo svých předků či potomků. Variují se tu také podobné motivy spojené s archetypálními tématy lásky, zrady či důstojnosti. Ve sci-fi epizodách nás Tezuka zavádí mimo jiné do vesmíru, kde hlavní hrdina pátrá po ztracené domovské planetě Zemi, do světa plného lidských klonů nebo na samý konec lidské civilizace na pokraji nukleární války. A samozřejmě nechybí ani epizoda o bytostech, které jsou Tezukově srdci obzvlášť drahé, totiž o robotech.
Více o pravidlech slušného chování k robotům, chirurgických operacích počítačů a receptech na nesmrtelnost si poslechněte v novém díle Ektoplasmy.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
