Bydlení není komodita. Právo na bydlení je lidským právem, říká zpravodajka OSN Leilani Farha

Jaké jsou vaše dojmy z Prahy jak z pohledu obyčejných návštěvníků, tak z pohledu profesionálů, kteří se věnují problematice bydlení?

Frederik Gertten: Já byl v Praze během posledních třiceti čtyřiceti let mnohokrát a pozoruju velké změny. Dříve vás okupovali Sověti, dnes jste okupováni jinými silami, které jsou stejně destruktivní. Můj dojem je, že Praha je bohužel okupované město. 

Leilani Farha: Já v Praze nikdy nebyla, takže pro mě je všechno nové. O Praze jsem toho slyšela spoustu, a co vidím, je krásné město, které by se mělo opečovávat a ochraňovat, aby mohlo sloužit místním. Aby tu mohli bydlet, aby sem přicházeli mladí lidé a město skutečně žilo. Praha by se neměla nechat převálcovat turisty, takže se musí udělat něco pro lidi, kteří tady žijí.

Frederik Gertten, Leilani Farha a Táňa Zabloudilová|foto: Kristýna Svobodová

Co by to mělo být?

Farha: Stále tu existuje tabu jasně říct: je potřeba začít regulovat, ochraňovat nájemníky a nenechat výši nájmů eskalovat do nekonečna. Mnozí mají pořád za to, že to je socialismus nebo komunismus. To, co by se mělo omezovat, je ničím neregulovaný kapitalismus. Musíme si uvědomit, že to, co se v současnosti děje, je bezprecedentní. Myslím tím obrovské množství peněz investovaných do rezidenčního bydlení. To musíme omezit. Neznamená to zničit kapitalismus, znamená to pokoušet se o laskavější, mírnější kapitalismus.

Gertten: Pokud vám někdo tvrdí, že všichni ti turisté jsou pro město přínosem a přináší mu peníze a pracovní místa, tak se rozhlédněte a spočítejte si všechny Starbucksy, McDonaldy, Costy a další globální značky. Myslíte, že jejich peníze zůstávají ve vaší zemi? Akorát vytlačují místní podnikatele a obyvatele a odčerpávají odsud peníze. Tím, kdo prohrává, jsou Pražané. Nepotřebujete Starbucks, abyste si mohli dát kafe. 

Farha: Navíc pracovní místa, která generují, jsou obvykle ty nejhůře placené práce. Jde o nejnižší typ služeb, nevytváří žádná místa pro zdravou ekonomiku. Starbucks nebo KFC jsou nadnárodní společnosti, jejich výdělky tady nezůstávají.

Co tedy přesně děláte jako zvláštní zpravodajka OSN pro dostupné bydlení? 

Farha: Mým úkolem je sloužit jako globální hlídací pes. Snažím se porozumět, jak dnes žijí lidé po celém světě, a sledovat, zda vlády a politici na všech úrovních dělají to, co je jejich úkolem. Státy se totiž zavázaly dodržovat lidská práva. A mezinárodní právo říká, že každý má právo na adekvátní, bezpečné a dostupné bydlení. To by měly naše vlády dodržovat. Zjišťuji ale, že politici na celém světě přesunuli starost o bydlení na soukromé hráče, na velké finanční skupiny. Těmto hráčům umožnili dělat si s pozemky a majetky, co chtějí, a oni se vůbec nestarají o to, že se pohybují na poli lidských práv. Snažím se tedy zvýšit povědomí o tomto problému.

Lidé si často neuvědomují, že se potýkáme s globální krizí. Všichni vidíme, že v Praze i jinde se extrémně zvyšují nájmy, a nejčastějším argumentem je, že se zvyšují proto, že developeři nemůžou rychleji stavět. Vy používáte termín financializace bydlení, co to znamená?

Farha: Znamená to, že rezidenční nemovitosti jsou využívány jako prostředek k investování, k ukládání nebo rozmnožování peněz. Bydlení tak už není veřejným statkem, domy už nejsou místem, kde žijeme naše životy, vychováváme děti a tvoříme nějaké společenství. Z bydlení se stala finanční komodita. S Frederikem se v našem filmu soustředíme právě na tento nový jev. Nezabýváme se realitním finančnictvím, jako jsou například hypotéky a podobně. Financializace je něco jiného, souvisí s globální finanční krizí a stvořily ji velké finanční skupiny například pomocí hedge fondů nebo penzijních fondů. Vzaly všechen svůj obří kapitál a investovaly ho do rezidenčních nemovitostí. 

Ve světle tohoto faktu jen podpora výstavby nájmy nesníží. Ukažte mi, kde se to povedlo? Co se asi stane v dnešním financializovaném světě? Postavíte byty, a i když budu dostupné, nakonec je pohltí tito velcí finanční hráči. Pokud je nezačnete regulovat. Ale v téhle zemi je regulovat nechcete, takže nevím, jak by pouhá výstavba měla vést ke snížení cen. Vím, že se tu lidé někdy bojí, že regulace trhu vyústí v socialismus nebo komunismus. Ale podle mě právě lidé, kteří si prošli komunismem, dokážou nejlépe zajistit, aby regulace kapitalismu znovu nevyústila v něco takového. Právě tady, v postkomunistických zemích, to může fungovat nejlépe. Někteří politici často sází na tuhle kartu a ten přirozený strach zneužívají. Je načase vytáhnout nové karty.

Gertten: Možná tu ani není nedostatek budov nebo bytů. Je jich tu hodně, ale jsou drahé.

Farha: Viděli jsme to, když jsme se teď procházeli centrem. Všechno, co se tu teď staví, jsou exkluzivní a luxusní stavby. Pro koho to je?

Leilani Farha a Frederik Gertten|foto: Apolena Rychlíková,Český rozhlas

Vy jste založila platformu Shift, která by situaci měla změnit. O co jde?

Farha: Myšlenkou bylo propojit nejrůznější aktéry, kteří věří, že bydlení je lidské právo, a něco pro to chtějí udělat. Spojila jsem se s Úřadem vysokého komisaře OSN pro lidská práva, tedy nejvyšší autoritou pro lidská práva na světě, a mezinárodní organizací Spojená města a místní samosprávy (UCLG) a společně jsme založili tuhle platformu. Snažíme se ukázat nejrůznější aktivity, které se dnes v tomto směru ve světě dějí, úspěšné příklady, které nabourávají a regulují ten mainstreamový systém. A jsme úspěšní, protože mnoho starostů se už snaží vzdorovat financializaci bydlení. Jsme ve spojení s asi 40 městy. Řada z nich je z Evropy, například Malmö, Ženeva, Gent, Amsterdam, Paříž, Londýn, Kodaň a další. Mnoho jich už deklarovalo: Ano, považujeme za důležité posunout se od financializace bydlení k vnímání bydlení jako lidského práva.

Gertten: Za nejdůležitější považuji aktivní občany, kteří nutí politiky k akci. A to se teď začíná dít město od města. Věřím, že se to může dít i ve vaší zemi. A i když jsou tu mnozí stále lapeni ve snu, že volný trh vyřeší vše, tak po těch letech se už můžete ptát: Vyřešil tedy trh opravdu vše? No, asi ne. Takže musíte najít způsob, jak trh regulovat. Něco, co funkční státy vždy dělaly. Všechny spokojené společnosti uzavřely nějakou společenskou smlouvu mezi bohatými, chudými a střední třídou, kdy si lidé mohli říct: jsme v tom společně, máme jednu vlajku, jednu fotbalovou reprezentaci, a jo, možná mě štveš, protože jseš tak zasr*ně bohatej, ale pořád žijeme v jednom městě. Ale ty současné peníze, o kterých mluvíme, jsou jako monstrum, mračno beze jména, bez tváře a bez vlajky. Nemůžete říct, že to jsou ruské nebo čínské peníze, ale na tom nesejde, protože je to kapitál a lidé, kteří vlastní města, o nich nic nevědí. 

Radím začít mapovat tyhle finanční toky a porozumět, jaké síly za nimi stojí. V našem filmu mluvíme o kriminálních penězích, daňových rájích, o Panama Papers a Paradise Papers, o lidech, kteří skrývají své peníze, aby nemuseli platit daně. A právě tyhle podezřelé peníze projdou nějakým pochybným účtem a za deset sekund jsou ve vašem městě. A pak tento destruktivní kapitál konkuruje běžným občanským snahám – majitelům zdejších obchodů a místních firem, všem, kdo poctivě celý život pracují. Zatímco ti, kteří je sem přivádí, porušili všechna pravidla. Ve škole se učíme být dobrými občany, ale najednou tu máme systém, který umožňuje těm, kteří pravidla nedodržují, stanout na špici společnosti. A to není správné. Narušuje to morálku a společenskou smlouvu.

Frederik Gertten, Leilani Farha a Táňa Zabloudilová|foto: Kristýna Svobodová