Být politicky korektní je v Česku přes čáru

Audioarchiv Českého rozhlasu nabízí podobných vyjádření mnoho. Jen málo z nich ale vyjadřuje jiný postoj. Mezi výjimečné patří třeba prohlášení komentátora Hospodářských novin Petra Honzejka v pořadu Pro a proti, že v Česku nikdy nic jako politická korektnost neexistovalo. „To, co se nyní vydává za politickou nekorektnost, je velmi často pouze ospravedlnění vlastních předsudků a hodně často je to pouhé hulvátství.“

Je v Česku na místě bojovat proti politické korektnosti? Kde se tento pojem vzal a kdo a kdy ho používá? Odpovědi nabízí magazín Přes čáru.

Co říkají o politické korektnosti data a výzkumy?

Michal Hořejší, lingvista působící mj. na Oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, zkoumal se svou kolegyní výskyt pojmu politická korektnost v českém veřejném prostoru: „Termín politická korektnost se často používá jako jakýsi štít, za který se můžu schovat při vyjadřování svých předsudků.“

Kritická analýza diskurzu ukázala, že během září 2015 se do veřejného prostoru dostal termín politická korektnost 4x v pozitivním kontextu, téměř 30x neutrálně a 134x negativně. „Politická korektnost vystupovala především jako faktor, který přímo zabraňuje otevřené a svobodné komunikaci,“ podotýká Hořejší.

O politické korektnosti se v Česku převážně mluví jako o trendu, který omezuje řečníky, protože zakazuje používat určitá slova. „Případně je prezentována jako princip zamezující vyjádřit se,“ doplňuje Hořejší, „je to zároveň vyprázdněný a přeplněný pojem, protože se pod něj může skrýt leccos.“

Michal Hořejší, lingvista|foto:Vojtěch Havlík,Český rozhlas

V českém prostředí se často objevují slovní spojení jako „hra na politickou korektnost“ nebo „móda politické korektnosti“. „To se dá využít v komunikačních strategiích. O svém oponentovi, který politickou korektnost vyžaduje nebo o ni usiluje, tak říkám, že je nekompetentní. Protože podléhá trendům.“

Kde se vzala politická korektnost?

Pochází z anglo-amerického prostředí, začala se objevovat v 60. a 70. letech. „Má v sobě akcent politického aktivismu a emancipačních snah,“ vysvětluje literární vědec a odborník na populární kulturu Stefan Segi. Podle něj nelze přesně vymezit, zda politickou korektnost více přijímají lidé na levém nebo pravém politickém spektru.

„I když na pravici existuje představa, že nám tady dominují politicky korektní levičáci,“ podotýká Segi s tím, že tyto představy se v čase mění a nelze je příliš zobecňovat.

Stefan Segi|foto: Filozofická fakulta UK

Příručka pro začátečníky – na co je politická korektnost potřeba?

„Je důležitá při práci se skupinovou identitou,“ říká Stefan Segi s tím, že česká média se dost vyžívají v politice identit. „Ať už jde o Romy, takzvané nepřizpůsobivé, sociálně slabé a také různé druhy imigrace a uprchlictví,“ vyjmenovává Segi. Je třeba reflektovat, jakým způsobem mluvíme o skupinách a jak je nálepkujeme.

Segi do Česka emigroval v roce 1995 ze Srbska a vzpomíná na nepříjemné pocity, když se z médií dozvěděl, že Srbové jsou v Česku hned po Romech nejneoblíbenější sousedi. „Člověka to kopne a říká si, proč mě ti lidé nemají rádi? Co jsem jim udělal?“

Dalším příkladem může být „kauza Mikeš“ z roku 2010. Tehdy jedno romské sdružení protestovalo proti tomu, aby se pohádky Josefa Lady o kocouru Mikešovi četly jako školní četba. „Kvůli tomu, že tam cikáni – jak je Lada označuje – hodí kocourka do pytle. Jednalo se o jednu organizaci a jednoho člověka, který potom v různých rozhovorech upřesňoval, že mu nejde o cenzuru, ale o kontextualizaci. Největší česká média ovšem přinášela skandální titulky typu „Romové chtějí cenzurovat Ladu“ apod. To je něco, na co bychom si měli dávat pozor,“ říká Stefan Segi.