Bývalý kriminalista Markovič: Služební pistoli jsem nenosil, dneska už to můžu říct

„Někdy jsem se domů nevracel vůbec, na vraždách se mnohdy dělalo víc než čtyřiadvacet hodin v kuse. Samozřejmě to odnášela manželka. Když jsem šel z místa činu ještě do pitevny, načichlo mi oblečení a manželka ho pak musela věšet ven,“ odpovídá kriminalista ve výslužbě na otázku, jak zvládal nenosit si svou náročnou práci domů. Jeho syn prý nicméně vzpomínal, jak mu otec při cestách po Praze vyprávěl, kde se stala jaká vražda. Na zápach pitevny a na různě zohavená těla si ale podle něj detektiv zvykne. „Na co jsem si ovšem nezvykl nikdy, byly mrtvé děti. Musel jsem u pitvy být a všechno vidět, ale měl jsem s tím psychické problémy,“ zasmušile dodává jinak usměvavý Markovič, a i po letech v důchodu jako by se při této vzpomínce uvnitř trošku otřásl.

Jaké jsou osobnostní předpoklady dobrého vyšetřovatele? „Musíte v první řadě svou práci brát jako poslání. Musíte vidět na místě činu, to je základ vyšetřování. Musíte umět rozumět lidem, umět vyslýchat. S každým je třeba zacházet jinak. Mně se vždycky ohromně vyplácelo nedávat pachatelům najevo pocit nadřazenosti, jednat s nimi jako rovný s rovným,“ říká muž, který se s některými „svými“ pachateli po jejich propuštění z vězení dokonce vídá. „A do jaké práce jsem se musel nejvíc nutit? To je jednoduché – do papírování!“

Proč je plukovník Markovič proti trestu smrti, ačkoli několik jím dopadených zločinců na popravišti skončilo? Kdy se při práci nejvíc bál? Co má společného se seriálovým poručíkem Columbem? A má vůbec rád detektivky? Poslechněte si záznam celého rozhovoru.