Call me maminka. Příprava na MILFku z Mimibazaru začíná už v porodnici
Jak se změní moje společenská role poté, co se stanu matkou, jsem tušila jenom matně. Už teď ale získávám představu. Zatím pobývám kvůli drobným komplikacím už týden v porodnici, která je planetou sama o sobě. Snažím se odhadnout, co se tu ode mě počínaje přestřižením pupečníku očekává, a umanutě v ní vidím předzvěst toho, jak tomu bude i za zdmi této komunistické budovy.
Tak zaprvé, říkají nám tu všem maminko, podobně jako jsou v léčebnách dlouhodobě nemocných babičky oslovovány berušky, což chápu, protože není nutno si pamatovat jména. Na zbytku identity nezáleží. Partner, který za mnou přišel na návštěvu, je automaticky manžel. Že nejím maso, jsem radši zatajila – paní, která nosí obědy, si pod fousy brblá nadávky, že jsem nesnědla játra.
Zlí jazykové tvrdí, že matky jsou do pokojů v této jihomoravské nemocnici, která připomíná chemičku z Okresu na severu, přiřazovány podle titulu. Navzdory hoaxům o protivných zaměstnancích nemocnic je tu skvělý personál – až na pár anomálií (lékaři) se jedná o mateřsky působící ženy s blond melírem a hrozně čistými nehty.
Penzum vjemů a informací, které se na „člověka“ po porodu navalí, je neuvěřitelné. Ještě nedávno jsem se posmívala čtenářkám Mimibazaru, dnes tam hledám lidové zkušenosti o čištění pupíku, zakalené plodové vodě a kojících kloboučcích. Nechápu, jak mohli v pravěku přežít bez laktační poradkyně. Prs je totiž rozdělen na 4 kvadranty, které se musí pravidelně obměňovat. Dítě musí jíst sedmkrát denně, a kdo nemá mléko, je outsider na každém pískovišti.
Strukturace času v nemocnici je až neuvěřitelná – každou hodinu někdo přijde do pokoje něco setřít, přinést UHO, odnést UHO. Tělo se stane doslova nástrojem. Uklízečka kolem mě krouží mopem, když odsávám mléko, a mě teď ani nenapadne se stydět. Vizita chce vidět zašité orgány pacientek kvůli medikům – nevadí.
O tělo matky i dítěte je perfektně postaráno. Duševno je pořešeno zmínkou na nástěnce, že v nemocnici se jednou týdně konají bohoslužby. Kult mateřství určuje, že všechny matky budou a priori šťastné a změna života tak zásadní jako změna pohlaví nepřinese žádné výrazné nejistoty nebo úzkosti. Manželé se opíjejí a jejich družky si pochvalují, že ten jejich pod tlakem blížícího se příchodu mimina konečně začal opravovat věci na baráku.
Automatky: Být dobrá máma dnes nestačí, nároky jsou obrovské
Marek Herman je známý lektor osobního rozvoje. Proslavil se zejména jako autor knihy Najděte si svého marťana. Je pedagog, rozvedený, má dvě dospělé dcery a výše zmiňovanou knihu napsal právě díky své vlastní rodičovské zkušenosti. Do Automatek přišel hovořit o tom, jak se vyrovnat s chybami, kterým se ve výchově dětí dá jen těžko vyhnout.
Už teď vnímám stereotypy, se kterými se jako matka budu potýkat: nesmím být frustrovaná nebo nedejbože před miminem sprostě nadávat, kabelky vyměním za praktické batohy, přestanu chodit na nehty. Očekávám od sebe optimismus, který jsem dosud hledala jen těžce, a to, že ve volných časových kvadrantech budu šmudlat nějakou tu práci, abych nebyla tzv. dudlíkářka, zaměřená jen na složení plen a Montessori přístup k tlačení bobánků.
Už se ale nedivím ženám, které mluví jen o péči o ně – čas se opravdu smrskne (ostatně i v úvodní písni seriálu Sanitka se zpívá, že můj čas je pouhopouhé prozatím). Ve volnu se toho sice dá udělat překvapivě mnoho, o četbu Muže bez vlastností ale nepůjde. Budu ráda, když se dnes vysprchuju, můj obzor i iPhone je už stejně jako u vysmívaných Mimibazar MILFek, které pečou bábovku z brokolice a smaží rohlíky, zalepen mlékem.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
