„Čeští novináři by zvládli stejnou práci jako u nás, jen nemají peníze,“ říká publicistka z NY Times

Novinářka Hana De Goeij
Novinářka Hana De Goeij

Novinářka Hana De Goeij se podílela na sérii reportáží The New York Times o ruském vlivu v cizích zemích, který se týká i Česka. Americký deník byl za sérii oceněn Pulitzerovou cenou. Hana přispěla k článku, který odhaloval ruský vliv v nejvyšších patrech české politiky na Pražském hradě. Zabývala se obchody Martina Nejedlého, spolupracovníka prezidenta Miloše Zemana a podnikatele s vazbami na Rusko. V rozhovoru srovnává práci pro globální deník a česká média.

V čem byla série článků o ruském ekonomicko-politickém vlivu v jiných zemích tak výjimečná, že dostala Pulitzerovu cenu?
Myslím, že editorům se povedlo přinést aktuální a žhavé téma. Reportéři našli spoustu neznámých zdrojů a příběhů, které ilustrovaly, jakým způsobem Rusko praktikuje politický vliv v zahraničí. Jde o komplexní uchopení tématu, které je velmi živé a aktuální.

Nemáte obavy o svou bezpečnost? Na Slovensku byl nedávno zavražděn novinář Ján Kuciak a vy píšete o velkém ruském kapitálu…
Nijak zásadně. Samozřejmě, že kauza slovenského kolegy je strašně smutná. Hodně mě to šokovalo. Přidala jsem jméno své i deníku The New York Times pod prohlášení Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, který čin odsoudil. Některé kauzy, které sleduji, mají velké přesahy. Celkově vzato jsem ale malá ryba, kolegové v moskevské redakci to mají jinak.

Liší se vaše práce pro The New York Times, když ji srovnáte s prací pro česká média?
Pracovala jsem v českých magazínech, nyní pracuji pro deník ve zpravodajství, už tím se to liší. Záleží na tom, jaký prostor vám u nás dají. Když jsem měla dostatek času na dlouhý článek a mohla jsem mluvit třeba s pěti šesti lidmi, tak ta samotná práce se nijak zásadně nelišila. Problém je, že česká zpravodajská média často nemají dostatek lidí, aby práci dělali tak, jak by se možná měla dělat. Ale nedá se to úplně srovnávat. The New York Times jsou globální noviny, i díky angličtině. Česká média mají potenciálních 10 milionů příjemců. Nemyslím si, že by naši novináři nedokázali odvádět stejně dobrou práci jako v The New York Times. To určitě ne.

Sociologové o mladých voličích: „Svoboda slova a cestování je k ničemu, když berete 13 tisíc“

studenti - mileniálové

„Nic nenasvědčuje tomu, že by se současná mladá generace měla lépe. Nebo že by někam vedla společnost. Směřuje k nezájmu,“ říká sociolog Martin Buchtík z agentury Median. „Mladí jsou více polarizovaní než v 80. nebo 90. letech a zároveň prožívají velmi brzo sociální nerovnost,“ doplňuje Stanislav Holubec, historik a sociolog z Univerzity Hradec Králové. Jak ovlivnila mladá generace výsledek prezidentských voleb a kde je v současné české společnosti její místo?

Chybí tedy zejména finanční prostředky?
Do jisté míry to je otázka finančních prostředků. O tom není pochyb. Mrzí mě, že v českých médiích není dostatek investigativních novinářů, protože si je nemohou dovolit. Spousta věcí se píše od stolu, aby se stihly rychle. Zejména v případě online médií je to vidět na kvalitě.

Dokázala byste pracovat pro velká česká média? Ptám se kvůli oligarchům, kteří je vlastní.
Sama si tu otázku občas kladu. Nevím. Česká média mám ráda. Ale nezažila jsem vedení, které by bylo motivační. Které by své lidi motivovalo a umožňovalo by jim dělat práci tak, jak by oni chtěli. Zmínil jste oligarchy, to je krásný příklad. Pokud koupí oligarcha nějaký mediální dům, který tvoří jednotky procent z jeho celkového byznys portfolia, tak je jasné, že to nedělá pro peníze. S největší pravděpodobností chce další figurku na své mocenské šachovnici. To pro mě není úplně legitimní přístup. Takhle by se novinařina dělat neměla. The New York Times vlastní rodina Sulzbergerů od konce 19. století. Velký rozdíl mezi ní a oligarchy je ten, že noviny jsou pro ni hlavní byznys. Dokonce vím, že mají dva typy akcií, aby rodina nepřišla o možnost rozhodovat o společnosti. Když po finanční krizi klesaly prodeje, tak si rodina zrušila dividendy, aby mohla peníze investovat do fungování newsroomu a na práci reportérů. To jsem v českých médiích nezaznamenala, ani si to nedovedu představit. I když by to bylo krásné.

Filip Horký: „Neurážejme lidi, kteří věří fake news, nabídněme jim relevantní informace“

Filip Horký

Začínal v šestnácti, když psal na internet o fotbale. Přes sportovní redakci České televize se dostal do zpravodajství, pak odešel k Daniele Drtinové a Martinu Veselovskému do internetové televize DVTV. Nyní hledá štěstí v redakci Seznam Zpráv, kde pracuje jako „krizový reportér“. Jak vidí česká média držitel Novinářské křepelky, kterému z přepracování na podzim roku 2015 ochrnula půlka tváře a který je neustále na Twitteru?

Zasahují vlastníci do obsahu? Chtějí, aby se o nich psalo příznivě? Nebo o jejich obchodních partnerech?
Je to velmi striktně oddělené, zaujalo mě to. Četla jsem v pracovních směrnicích o rozdělení obchodní části a redakce. V rámci firemní hierarchie se od určité úrovně lidé vůbec nemohou bavit s redaktory o jejich práci. Ptát se jich, o čem zrovna píší.

To jsou interní směrnice? Předpokládám, že to nevynucuje zákon…
Ano, jsou to interní směrnice. Dokonce i zpravodajská redakce je odříznuta od komentátorů, názorové žurnalistiky, to vede někdo jiný. Existují i velmi přísná pravidla pro tzv. native content – obsah, který by měl vypadat jako původní z toho daného média, ale jedná se o inzerci. Jsou tam velmi přísná pravidla, oddělení, které to má na starost, je mimo jakýkoliv styk s newsroomem. Zavedli to před několika lety.

Poslechněte si celý rozhovor s Hanou De Goeij, ve kterém prozradila, jak se k práci pro The New York Times dostala, čím přesně se podílela na oceněné sérii reportáží a jak srovnává studium žurnalistiky v Česku a v zahraničí.