Co všechno o sobě sdílet se světem? Komunikace s druhými musí prospívat, ne škodit
„Člověk, který přistupuje k okolí s důvěrou, prožívá spokojenější život,“ říká v Balancu Jan Majer, šéfredaktor webu Psychologie.cz a specialista na komunikaci. Některé niterné věci si necháváme pro sebe, i když by jejich sdílení pomohlo. Druhý extrém je zaplavit okolí svými problémy. Jak přemýšlet o tom, co a komu o sobě říkáme?
„Komunikace je základní lidská potřeba a má nám prospívat.“ Mnohdy je tomu ale naopak. Každý má v dorozumívání s druhými trochu jiné potřeby a jiný temperament. Když se dobře pozorujeme a poznáme, tak víme, o čem a s kým je nám příjemné a prospěšné komunikovat. Někdo se cítí dobře, když je vůči ostatním velmi otevřený, a někomu vyhovuje sdílet málo a být uzavřený. Může se ale o hezkou část lidské zkušenosti připravit.
Čtěte také
„Kdo zažil v životě těžkou duševní újmu, možná měl období, kdy na potkání sdílel věci, které pak zpětně považoval za příliš intimní.“ Trápení si někdy potřebujeme odložit, přání mluvit o problémech je po určitou dobu větší. Když je sdílení moc, tak výsledkem není úleva, ale pocit, že jsme „žvanili“.
„Pokud ke světu přistupujeme s důvěrou, tak se dostáváme do více interakcí a vícekrát se nám dostane přijetí.“ Lidé, kteří se extrémně uzavírají, se o radost z upřímného sdílení připravují. Může to vycházet z velmi špatné zkušenosti, kterou nedokázali zpracovat a přerůst. Přísní, uzavření a málomluvní lidé o sobě navenek říkají, že se ve světě a mezi lidmi necítí jako doma a mezi svými. „To nevede ke spokojenosti a štěstí.“ Existují samozřejmě však i šťastní lidé, kteří žijí v úplném uzavření a klidu.
Pusťte si celý díl Balancu o sdílení, uzavírání a prospěšné mezilidské komunikaci.
