Cover Lover Michal Nanoru a snapchatová generace

Poliça – Shulamith
MN: Tohle je středně zajímavej obal. O tý kapele se mluví jako o brutální, ale na první pohled to zas tolik nezaujme. Dává to ovšem docela dobrej smysl v souvislosti s tím, co se ta kapela snaží dělat. Zpěvačka Poliçy je asi jediná žena v Americe, která má krátký vlasy. Je to feministka, ta deska je inspirovaná kanadskou feministkou Shulamith Firestone. Fotka s tim docela koresponduje, nějaký domácí násilí, tajemnej krvavej šampon a modřiny. Snapshot, stín blesku, nic víc. To nejzajímavější je, že obsah tý desky zas tak moc nefunguje. Ačkoli se asi snaží bejt drsnej, je vlastně docela uhlazenej. I ten autotune, kterej používají, je uhlazenej. Snaží se to dohnat tim obalem.

Sky Ferreira – Night Time My Time
MN: Tohle je explicitní verze, ještě je jedna bez bradavky, aby všemožně jinde prošla. Podle mě obal naplněnej asi největším obsahem, za kterým vidím spoustu věcí. Připravuju velkou výstavu v Rudolfinu, která se týká snapshotový fotky. Tohle by tam teoreticky mohlo zapadnout. Sky Ferreiru fotí Sandy Kim, nastupující fotografka, která navazuje na newyorskou bohémskou scénu, i když tohle fotil režisér Gaspar Noé. Sky Ferreira je to, co by někdo mohl doufat, že bude Francis Bean Cobain. Snaží se žít takovou kinder-verzi Kurta a Courtney nebo Sida a Nancy. Dneska chodí se Zachary Colem Smithem z Diive, kapely inspirovaný Nirvanou. Na tom celym je ale zábavnější sledovat právě třeba tenhle obal nebo to, co dělaj a jak vypadaj na fotkách, než poslouchat tu hudbu. Což je typický pro tuhle snapchatovou generaci.

Sky Ferreira - Night Time My Time|foto: oficiální Facebook Sky Ferreiry

Gesaffelstein – Aleph
MN: Tohle mě nechává úplně chladnym, tak jak asi ten obal má působit chladně. Odkazuje k tomu, že ten člověk produkoval dva tracky na Yeezus Kanye Westa. Ale rozdíl v tom, jak oba obaly fungujou, je zřejmej. Tohle je taková decentní dekorace, která kolem mě jen prošumí a nechává mě úplně studenym.

Gesaffelstein - Aleph|foto: Vinyl Factory

Blood Orange – Cupid Deluxe
MN: Tenhle obal je mi hodně blízkej. Ani ne tim, co na něm je, což je dost nejasný, ale je zajímavej tim, k čemu odkazuje. Nostalgie po osmdesátejch letech, která je pro toho interpreta důležitá, to, že se pohybuje na bohatý newyorský LGBT scéně. Na desce se odbjevuje takový best of týhle scény. Reference na to, co se na gay, lesbický a trans scéně dělo v osmdesátejch letech, je zřejmá. Oni v tom pokračujou, ten obal vypadá, jako kdyby ho dělala Kathy Grayson, kurátorka a majitelka galerie The Hole, kde se tahle komunita schází a kde to na vernisážích takhle dost často vypadá.

Arcade Fire – Reflektor
MN: Tenhle obal myslim vyjadřuje velikost toho gesta, který si na tý desce předsevzali, poté co dostali Grammy. Zajímavý je porovnání s další deskou, která vyšla v létě a která má podobnej obal – Jay Zho Magna Carta. Ta má taky na obalu sousoší, taky z newyorskýho Metropolitního muzea, taky je to řeckej mýtus, taky muž a žena. U Jay Zho je to ale spíš taková hiphopová manýra, socha na jeho obalu je z 16. století a nemá moc společnýho s tim, co se děje na tý desce. Kromě toho, že Jay Z chce vstoupit do uměleckýho světa. U Arcade Fire to víc souvisí s obsahem desky. Je to Orfeus a Euridika. Překvapivě to dělala stejná designérka jako předchozí alba, přestože na první pohled bych tipoval spíš Leifa Podhajskýho. Je vidět, jak se rock’n’roll stal vysokym uměnim. Pro dnešní střední třídu, pro nás, co tohle posloucháme, je to vlastně na úrovni toho Rodina, kterýho tady vidíme. Tady se to zarovnává, ať je to Jay Z, kterej vystupuje v Pace Gallery, nebo Lady Gaga, která má obal od Jeffa Koonse. Artpop je přesně slovo, který tohle popisuje. Tohle je ta zajímavější verze, ale rozdíly jsou minimální.

Arcade Fire - Reflektor|foto: oficiální Facebook Arcade Fire