Cyklisti se někdy chovají jako zvířata. Ale pořád jsou lepší než auta, říká architekt den Hollander

Snažíte se ve městech, ve kterých natáčíte Cycling Cities, tematizovat i místní problémy, například vysoké nájmy či gentrifikaci, nebo chcete prostě jen natáčet architekturu?

To s tím souvisí. Politika a to, jak jsou města čím dál víc rozdělena a sociální nerovnosti nabývají na síle, mě samozřejmě velmi zajímá. Když přijedeme do nějakého města, chceme po místních, aby oni našli místa podobná těm, která jsme natočili v Amsterdamu. Je to o dialogu s obyvateli. Jak se projekt Cycling Cities rozvíjel, začali jsme dělat s lidmi workshopy. Například jsme pozvali studenty, aby s námi hledali vhodná místa. Nebo jsme udělali čtyřdenní workshop, během kterého měli natočit film o cyklistice v jejich městě. A během toho všechny problémy města samozřejmě vyplavou na povrch. Třeba to, že jezdit na kole tam a tam je obtížné, lidé se na vás dívají jako na blázny a podobně. Cyklistika je totiž mimo jiné velmi demokratickým způsobem dopravy a také vám umožňuje město dobře poznat. Protože když sedíte v autě, jste ve své skleněné bublině a jste králem silnic. S tím se setkáváme hodně ve východní Evropě, kde jsou řidiči vůči cyklistům opravdu velmi agresivní.

V médiích se ale nedávno objevily zprávy, že třeba Amsterdam má zase problémy s cyklisty. Chovají se prý neslušně, nebo dokonce agresivně. Jaká je vaše zkušenost?

Ano, cyklisti se někdy chovají jako zvířata. Když máte v kleci pár myšek, chovají se k sobě hezky. Když jsou tam tři, čtyři, ještě zvládají spolu vycházet a dělit se o jídlo, ale když jich bude víc, začnou se navzájem zabíjet. A s cyklisty je to stejné. Cyklistika je u nás obrovsky populární, v Amsterdamu má každý minimálně dvě kola, čím dál míň lidí jezdí autem a ulice jsou přecpané. A k tomu všemu se přidává nový typ cyklistů – turisté. Spousta z nich na kole nikdy pořádně nejezdila, ale přijedou do Amsterdamu a řeknou si: wow, teď to budu dělat jako místní, a sednou na kolo. Ale nevědí, jak se má cyklista chovat, takže pak provádí spoustu stupidních věcí, a z toho pak vyplývá všechna ta naštvanost a vzájemná agresivita. Částečně za to mohou turisti, ale nemůžeme je samozřejmě vinit ze všeho, přestože okupují naše města, a tipuju, že v Praze, stejně jako v Amsterdamu, místní už vůbec nechtějí chodit do centra. Cyklistika se stala až moc populární, ale myslím si, že nová pravidla nebo rozšíření cyklistických pruhů jsou možná řešení. Rozhodně se domnívám, že je lepší mít tyhle problémy s cyklisty než řešit problémy s auty a znečištěným ovzduším.

Jord den Hollander přednášel v pražském Centru architektury a městského plánování v rámci festivalu Film a architektura|foto: René Volfík

Vraťme se ještě k Cycling Cities – jaká je vaše metoda natáčení? Zjistíte si o daném městě dopředu vše, co jde, a točíte podle přesného plánu, nebo jde spíš o improvizaci?

Mou metodou je, že předstírám, že nic nevím. A vždy nechám místní, aby sami hledali ve městech místa, která potřebujeme, a ukazovali mi je. Takže město pozoruji jakoby pohledem nezúčastněného pozorovatele, ačkoli ho třeba ve skutečnosti znám. Ale chci, aby mi ho ukázali jeho obyvatelé. Takže je to do jisté míry improvizace. Jako když jste v nějakém městě poprvé – přijedete vlakem, vyjdete na prostranství před nádražím a rozhlížíte se, kde vlastně jste. Dnes se každý podívá na mobil, naťuká jméno ulice a sleduje navigaci. Ale když se budete městem jen tak potloukat, potkají vás mnohá překvapení. A i o tomhle je náš projekt. Musíte se potýkat s něčím, co nečekáte. Dnes, když si cokoli můžeme hned najít na internetu, vytlačujeme z našich životů překvapení a chceme mít všechno bezpečné a jisté. Cycling Cities jsou i o šťastných náhodách a o hledání a nacházení míst, o kterých jste vůbec netušili, že existují. Není to propagace cyklistiky, to z toho možná jen tak nějak přirozeně vyplyne. Je to celé spíš o tom, jak se chováme ve zvláštních a neznámých situacích.

„Dnes se každý podívá na mobil, naťuká jméno ulice a sleduje navigaci. Ale když se budete městem jen tak potloukat, potkají vás mnohá překvapení. A i o tomhle je náš projekt. Musíte se potýkat s něčím, co nečekáte.“|foto: Pexels,CC0

Loni jste ve video pozvánce k Architecture Film Festival Rotterdam, který jste založil, řekl, že i klimatickou krizi se nám podaří vyřešit. Jste stejně optimistický i po roce? A jaká by měla být odpovědnost architektů tváří v tvář klimatické krizi?

No, možná jsem tehdy měl na mysli, že architekti mohou přicházet s určitými technickými řešeními, v tomhle jsem optimistický. Ale to první, co musíme udělat, je přijít se sociálními řešeními. Nejdřív ze všeho se musíme postarat o lidi. Řešit klima je samozřejmě extrémně důležité. V Holandsku teď máme stopku na stavění, protože nová výstavba je velmi neekologická. Takže potřebujeme nové domy, ale nemůžeme je stavět, protože to způsobuje velké znečištění. To je taková naše Hlava 22. Bohužel všechno řešíme na poslední chvíli, dokud nejsme úplně na hraně, a teprve pak se odhodláváme něco dělat. Ale to už je možná pozdě. V první řadě ale musíme začít měnit společnost. Společenská nálada se stáčí čím dál víc doprava, lidé jsou stále konzervativnější a bojí se všeho cizího, co přichází. Asi není divu, investoři, o kterých nic nevíme, skupují naše města a my v nich už pak nemůžeme žít, protože jsou čím dál víc nedostupná. Toto bychom měli řešit. Věřím, že pokud se nám podaří vytvořit víc rovnostářskou společnost, máme větší šanci vyrovnat se i s klimatickou změnou.