Den videa podruhé. První výstava českého videoartu je po třiceti letech zpátky v Praze na Výstavišti

Obor video založil při Svazu českých výtvarných umělců roku 1987 výtvarník Radek Pilař spolu s Petrem Skalou. Jejich cílem bylo oficiálně zpřístupnit technologie, ale i zprostředkovávat setkání umělců tvořících v oblastech souvisejících s videem – jako umělecké médium tehdy totiž nebylo většinově přijímáno. Vybavení bylo navíc velmi obtížně dostupné, přísně hlídané a často se k němu umělci museli dostávat ne zcela legálními cestami, nebo ho přímo krást, jak v diskuzích na obnoveném Dnu videa často zaznívalo.

I kvůli nedostupnosti se tak v roce 1989 událost konala skutečně pouze jediný den. Krátké trvání zároveň představovalo prevenci proti cenzuře, která neměla prostor tak rychle reagovat. Jediné, co tehdejší úřady zakázaly, tak byl hudební doprovod Michaela Kocába k filmu Radka Pilaře Zpráva o stavu vod na českých tocích.

Obor video založil při Svazu českých výtvarných umělců roku 1987 výtvarník Radek Pilař (na fotografii) spolu s Petrem Skalou|foto: Dokumentace Dne videa, 1989

Stará videa v dnešním kontextu

I letošní událost byla proto pouze jednodenní a kromě už zmiňovaného Radka Pilaře a Petra Skaly byla na výstavě k vidění i díla dalších raných videistů, například Lucie Svobodové, Pavla Scheuflera, Věry Geislerové a Reného Slauky, Jaroslava Vančáta, Ivana Tatíčka, Václava Hodana nebo skupiny 5D studio. „Už na začátku jsme se s kurátorem Martinem Mazancem rozhodli, že k tomu nebudeme přistupovat jako ke klasické muzejní rekonstrukci, že to trochu oprášíme, ta díla se pokusíme vystavit se současnými technickými možnostmi, přístroji a médii. Takže některé z těch filmů prošly novou digitalizací,“ uvedl v rozhovoru architekt současné výstavy Dominik Gajarský. Řadu děl bylo obtížné sehnat, archiv, který by raný český videoart systematičtěji sbíral, neexistuje. Pro kompletaci děl tak bylo nutné kontaktovat autory osobně a často se dochovaly pouze digitální kopie, a ne původní formáty. I na tento problém se Den videa snažil upozornit a skrze kulaté stoly a přítomnost umělců i zástupců některých archivních institucí podnítit nejen diskuzi o estetických kvalitách, ale i praktickém uchovávání děl.

Diskuzní část tedy byla na Dnu videa 1989/2018 oproti původní expozici navíc. Organizátoři usilovali především o vytvoření momentu setkání tvůrců, událost tak měla podle Martina Mazance především dialogickou formu. Procesuální charakter akce vycházel i z toho, že diskuze i setkání byly po celou dobu natáčeny filmovým štábem pod vedením Pilařovy vnučky Adély Komrzý, která událost iniciovala. Den videa tak zároveň představuje určitý rámec pro připravovaný dokumentární film o počátcích elektronického obrazu u nás. Adéla Komrzý k tomu dodává: „Ten film pomohl ke vzniku i výstavě, ale ta je zároveň svébytná. Myslím, že může rozpoutat diskuzi o počátcích videoartu u nás.“