Deska týdne Bratří Orffů: Když je slovo pozadu za hudbou

Bratři Orffové si dali s pokračováním debutu Bingriwingri načas, nové album Šero vychází po osmi letech. Hudbě dlouhá prodleva jenom prospěla – směs folku, nevtíravé elektroniky a indierocku zní promyšleně a zrale, navíc dneska už nikdo nepřemýšlí o trendovosti podobné kombinace. Muzika Orffů sice z podstaty není postavená na změnách a zvratech, přesto i v tomto ohledu je Šero o něco dále. Specifický Gajdošův vokál, nosově tenký a chvílemi záměrně nejistý, zůstává přes všechny slyšitelné zápory už součástí celkového projevu.

Dá se na něj zvyknout – na co se ale zvyknout rozhodně nedá, jsou texty. Kolekci banálních rýmů a škrtáníhodných lyrických obrazů měla zřejmě zachránit idea jakého jednotícího příběhu Serži Vantóše, hrdiny prožívajícího v Krnově niterná muka. Prohlásit skladby, které se sebou souvisí jen velmi volně, za bezmála konceptuální album, je nešikovný tah.

Bratři Orffové na Audioportu|foto: Pavel Cyprich

Pomineme-li, že nic, co by se dalo nazvat dějovou linkou, v albu nelze pozorovat, muka si užije především posluchač u všech těch andělů, motýlů a zapálených svíček. Přestože svými pokusy přispěli i Jaroslav Rudiš a Kittchen, od Gajdošových položek se náplní příliš neliší. Mezi muzikou a slovy písniček na Šeru existuje rozpor, který s opakovaným poslechem jen roste. I když by hudba sama často napovídala, není zde ani stín napětí, ani náznak rozervanosti, jen přednes vzrušující asi jako recitace před tabulí.

Zneklidňující přitažlivost, kterou prosluly jiné kapely z pohraničí, je tak vlastně omezena na aranže a zvuk, ani tam však s emocemi nezamává. Bratry Orffy na jejich druhém albu tak asi nejvíce vystihuje jejich vlastní skladba V záclonách, kde se deklamuje: „dneska to nehrozí, já to vím, to nevypadá, nic se neblíží“.

Přečtěte si i recenzi Jířího Špičáka: „Jako většina desek zpívaných česky i Šero vyžaduje vysokou míru tolerance a schopnost ignorovat lyrická klišé. Pokud se to ale posluchači podaří, uvědomí si, že středoškolské rýmovačky doprovází hudba, která určitou sílu má. Píseň Tunel zdařile staví na změnách tempa, ve Sboru pomsty duchů alespoň na první poslech zaujme taneční rytmus podpořený pitoreskním akordeonem. Právě tuhle skladbu ale táhnou ke dnu obraty jako „pach mrtvých snů“ nebo „myšlenky blednou“, za které by se nemusel stydět ani Robert Kodym.“

Hodnocení: 50%
Bratři Orffové: Šero
Quazi Delict 2013