Deska týdne: Kirin J Callinan hledá cestu z pekla
Divoký australský hudebník Kirin J Callinan jde na dřeň – publicisté jej přirovnávají k mladému Nicku Caveovi, fanoušci mu na koncertech jdou po krku. Za teatralitou a intenzitou jeho debutové desky Embracism ale najdeme příběhy, které překvapí svou křehkostí. Callinan zpívá o rozchodu, o dětství, o tom, jaké to je být mužem. Snaží se odejít z míst, kde hoří neuhasitelný oheň, a dělá to s notnou pomocí EBM rytmů, klavírních balad i angažovaných pohlavků
Většina muzikantů má ve zvyku promlouvat k návštěvníkům koncertů s úsměvem, přivítat je na svém vystoupení a zmínit, jak úžasné je město, ve kterém se právě nacházejí. Australský zpěvák, kytarista a skladatel Kirin J Callinan na to jde ale z druhé strany: lidem ve svých písních oznamuje, že „peklo je přímo tady, na zemi“.” Jeho posluchači všudypřítomný pach síry dobře cítí – jeden z fanoušků ho nedávno přímo během koncertu chytil pod krkem a nacpal mu svoji pěst do úst. Callinan je totiž obdařený trochu zrádným darem – dokáže z lidí dostat emoce, které jsou stejnou měrou negativní i pozitivní, vždy ale extrémní.
V dobrém smyslu slova je v tom kus divadelnictví – Callinan je zvyklý hrát role, jeho osobnost se vkročením na pódium zásadně proměňuje. Debutová deska Embracism tohle rozdvojení odráží jako pečlivě vypulírované zrcadlo: Callinanovi se povedlo na album přenést nespoutanou divokost, paranoidní atmosféru i fyzický zpěv, přesto nahrávka působí sevřeně, velmi citlivě a často i dojemně. Muž plný rozporů v jeden moment doluje vzpomínky na dětství a o několik málo okamžiků později předkládá třeba svérázný koncept maskulinity, který mu umožňuje milovat ženy a sport a zároveň nosit dámské punčochy.
Callinan rád vystupuje polonahý, stejně jako třeba Ariel Pink, jehož kapele Haunted Graffiti několikrát předskakoval. Kde ale Pink balancuje na hraně parodie, otevírá Callinan staré rány, ze kterých odkapává poměrně otevřená sexualita a tušená perverze. Údery ale rozdává na všechny strany. Skladbu Come On USA, ve které se Kirin J Callinan potutelně vysmívá Bruceovi Springsteenovi, můžeme vnímat jako extenzi písně America! od Billa Callahana. V australském podání je ale ještě o něco paranoidnější a do dobové mozaiky, kterou otřásá kauza sledování internetu ze strany NSA, zapadá naprosto logicky.
Nejdůrazněji ovšem Callinan pohlavkuje sám sebe. Embracism je rozchodové album a jako takové je natolik solitérské, že to slyšíme z každého taktu. Masivní využívání pedálů, do kterých Callinan smyčkuje především kytaru a vlastní zpěv, může reprezentovat jistotu člověka, který po rozchodu nepotřebuje už vůbec nikoho. Ať už Callinan prochází hutnou EBM lázní jako v titulní skladbě, nebo komponuje rozmáchlé balady jako Landslide a Chardonnay Sean, vždy jako by si byl vědomý své osamělosti.
Callinan se na nikoho nemusí ohlížet – proto je jeho deska tak žánrově variabilní, neustále překvapující a pestrá. Zároveň ale ví, že mu nikdo nepomůže. Právě z toho důvodu jde v Embracism až na dřeň a cestu z onoho pekla, o kterém zpívá ve zmíněné skladbě Landslide, si vyšlapává sám. Často připomíná šílence starého střihu, takového, kterému současné trendy v hudbě nepřejí. Při poslechu alba Embracism je ale skoro hřích přemýšlet o žánrech nebo stylech. Kirina J Callinana totiž není možné zařadit nikam jinam než do škatulky „ostatní“. A ta je většinou nejzajímavější.
Kirin J Callinan – Embracism (Terrible Records 2013)
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
