Deska týdne: Odvykačka v pokoji bez oken. Poslech nového alba Suuns mentálně i fyzicky pobolívá

Suuns nikdy nepůsobili jako velcí optimisté. Z letmého poslechu jejich dosavadní diskografie by se dalo lehce vydedukovat, že v domácích knihovnách krautrockové čtveřice nenajdeme zamilované romány, ale spíš díla existencialistů Alberta Camuse a Jeana-Paula Sartra. Stejně tak nemusíte mít vystudovanou muzikologii, aby vám došlo, jak výrazně se montrealská kapela inspiruje odkazem Joy Division nebo Kraftwerk. V jejích písničkách proto chuť k tanci střídají myšlenky na sebevraždu a obráceně. Trochu jako parta gotických děcek ze seriálu South Park, která na tanečním parketu pročítá knihy Edgara Allana Poea, pokuřuje cigarety a hází patkou ze strany na stranu.

Deska týdne: Suuns soustředěně útočí na své vlastní obzory

• Upravit
• Smazat

Kanaďané Suuns vždy zněli, jako kdyby je někdo nacpal s veškerým vybavením do malinkého kamrlíku a nutil je nahrávat svou muziku za omezeného přístupu kyslíku. Tedy až do letošního roku, kdy poprvé do svého velmi úsporného soundu vpustili náznak lehkosti a jisté ležérnosti. I tak máme na novince Felt co do činění s albem, které především ve svém závěru experimentuje nejen s náladami, ale také s trpělivostí posluchačů.

Felt nepáchne jen cigaretovým kouřem, zároveň překypuje napětím a odporem, tak jako nafouknutý balónek na obalu desky, který se chystá každou chvíli prasknout. K tomu ale nikdy nedojde, místo toho Suuns nechávají posluchače skrze tracklist o dvanácti položkách neustále na vážkách a zajímavě tak pracují s pozorností. Tuto náladu vystihuje třeba zmatená Daydream, noční můra za bílého dne, v níž se vaše podvědomí snaží utéct příšerám, ale stále se vrací do té samé slepé uličky.

Suuns na Felt nahráli soundtrack k stavu insomnie, která je otravná a fascinující zároveň. Úvodní Look No Further patří k nejutahanějším momentům, přesto ale disponuje podmanivou ponurou pachutí, kterou vybočoval třeba starší hit 20/20 z druhého alba Images du Futur. Zatímco přístupnější Baseline dostává do příjemného post-punkového transu, kosmická X-ALT ozvláštňuje nahrávku o překvapivý zvuk saxofonu, který zní za doplnění autotune efektu a repetitivního beatu nečekaně svěže. Ledabylý hlas zpěváka a kytaristy Bena Shemieho tradičně stojí v kontrastu k naléhavým tlumeným syntezátorům. Pod zvuk desky, která je ve výsledku výrazně rozmanitější než její předchůdci, se podepsal všestranný John Conglegton, mimo jiné koproducent loňské citlivé nahrávky Antisocialites od rovněž kanadských Alvvays.

Mezi hlavní podněty při tvorbě nové nahrávky kvarteto řadí také zpěváka Franka Oceana a jeho práci s hudebními plochami a prostorem. Spíše než jakousi uvolněnost nebo vzdušnost ale nové písně Suuns evokují pocity úzkosti a izolace. Jako nekonečné čekání na tramvaj, kterou už vidíte v dálce, ale pořád nepřijíždí, přičemž na vás prší. Jde především o song After the Fall, který vás teleportuje do časové smyčky ve stísněném pokoji bez oken. Poslech tak momenty mentálně a vlastně i fyzicky pobolívá. Textura tohoto hluku připomíná skladbu Mass Production z post-punkového stavebního kamene Idiot od Iggyho Popa. Zatímco ale Iggy svůj souboj s drogami vyhrál, Suuns se ztrácejí v tunelu bez světla na konci. Snad nějak takhle se člověk cítí při odvykačce od heroinu.

Suuns – Felt (Secretly Canadian, 2018)
Hodnocení: 66 %