DESKA TÝDNE: Weyes Blood kráčí vstříc apokalypse s úsměvem na rtech

Weyes Blood
Weyes Blood

Čtvrté album písničkářky Natalie Mering se nenápadně vymezuje jak proti hrozícím budoucím katastrofám, tak těm již minulým. Ať už v globálním, či osobním měřítku. Jako by se zaklínilo v podivném magickém bezčasí.

Sama Mering, jejíž pseudonym Weyes Blood odkazuje k románovému debutu americké spisovatelky Flannery O’Connor, mluví o Titanic Rising jako o zkoumání „meziprostorů“ a při charakterizaci vlastního zvuku jmenuje celkem úsměvnou kombinaci The Kinks, Enyi a Boba Segera. Titanic Rising je přitom ale od začátku do konce nekompromisně současné album s neprůstřelnou produkcí i songwritingem, které se zároveň, alespoň na první pohled, programově zříká jakýchkoliv dobových trendů.

Weyes Blood - Titanic Rising

Písničkářka o sobě chytře mluví jako o „nostalgické futuristce“. Její zpráva o budoucnosti je tedy plejádou odkazů k vrcholné klasice přelomu 60. a 70. let. Opulentní barokní pop rozplývající se nad vizionářskými momenty diskografie The Beach Boys se na Titanic Rising střídá s elektronickou psychedelií ranku Tangerine Dream. Přesto zde ale hudba samotná hraje většinu stopáže skromnou a víceméně doprovodnou roli. Je jen pohodlným lůžkem pro nenucenou a záměrně nespolehlivou vypravěčku, která servíruje indicie vyrovnávání se s rozpadajícím se vztahem. Podrobnosti o aktérech smířlivého zápasu nechává Mering ale na posluchačově fantazii. Ovšem jen do té míry, aby se jí nepokoušel utéct z pevně třímaného vodítka. Zmíněné bezčasí navíc Mering tu a tam narušuje letmým laškovným pomrkáváním, které nás pevně usazuje do reality dnešní doby. Retro je přece jen absurdně v dnešní postmoderní době stále tak trochu sprosté slovo.

Padesát let po přelomovém roce 1969, kdy se populární hudba definitivně rozvětvila na futuristickou psychedelii a pionýrství songwriterského anachronismu, není smeknutí klobouku nesmrtelnému podhoubí popu ničím ojedinělým. Stačí vzpomenout letošní On The Line Jenny Lewis, které se otáčelo do minulosti daleko prvoplánovějším způsobem posypaným třpytkami a pozlátkem, nebo první vlaštovky z nadcházejícího alba Aldous Harding. A nostalgický trend mávající vlajkou zubící se Karen Carpenter v triku s nápisem „Lead Sister“ je na světě.

Zatímco talent-scouti, showcasey a festivaly zběsile dojí poslední kapky zředěné energie odkazu devadesátek, v prvních liniích „intelektuálního“ popu už se dávno střílí kalibrem ráže 70s. Já osobně jen doufám, že tato započínající válka ozkoušených bitevních strategií aplikovaných na kontext doby, která se doposud vyznačovala hlavně pohrdáním již vydlážděnými cestami, bude krutá a dlouhá.  

Proč je v roce 2019 důležité citovat padesát let starou popovou klasiku? A bude z nostalgického trendu nakonec leitmotiv těch nejlepších letošních desek? Poslechněte si více v rubrice Deska týdne!