DESKA TÝDNE: Weyes Blood kráčí vstříc apokalypse s úsměvem na rtech
Čtvrté album písničkářky Natalie Mering se nenápadně vymezuje jak proti hrozícím budoucím katastrofám, tak těm již minulým. Ať už v globálním, či osobním měřítku. Jako by se zaklínilo v podivném magickém bezčasí.
Sama Mering, jejíž pseudonym Weyes Blood odkazuje k románovému debutu americké spisovatelky Flannery O’Connor, mluví o Titanic Rising jako o zkoumání „meziprostorů“ a při charakterizaci vlastního zvuku jmenuje celkem úsměvnou kombinaci The Kinks, Enyi a Boba Segera. Titanic Rising je přitom ale od začátku do konce nekompromisně současné album s neprůstřelnou produkcí i songwritingem, které se zároveň, alespoň na první pohled, programově zříká jakýchkoliv dobových trendů.
Písničkářka o sobě chytře mluví jako o „nostalgické futuristce“. Její zpráva o budoucnosti je tedy plejádou odkazů k vrcholné klasice přelomu 60. a 70. let. Opulentní barokní pop rozplývající se nad vizionářskými momenty diskografie The Beach Boys se na Titanic Rising střídá s elektronickou psychedelií ranku Tangerine Dream. Přesto zde ale hudba samotná hraje většinu stopáže skromnou a víceméně doprovodnou roli. Je jen pohodlným lůžkem pro nenucenou a záměrně nespolehlivou vypravěčku, která servíruje indicie vyrovnávání se s rozpadajícím se vztahem. Podrobnosti o aktérech smířlivého zápasu nechává Mering ale na posluchačově fantazii. Ovšem jen do té míry, aby se jí nepokoušel utéct z pevně třímaného vodítka. Zmíněné bezčasí navíc Mering tu a tam narušuje letmým laškovným pomrkáváním, které nás pevně usazuje do reality dnešní doby. Retro je přece jen absurdně v dnešní postmoderní době stále tak trochu sprosté slovo.
Padesát let po přelomovém roce 1969, kdy se populární hudba definitivně rozvětvila na futuristickou psychedelii a pionýrství songwriterského anachronismu, není smeknutí klobouku nesmrtelnému podhoubí popu ničím ojedinělým. Stačí vzpomenout letošní On The Line Jenny Lewis, které se otáčelo do minulosti daleko prvoplánovějším způsobem posypaným třpytkami a pozlátkem, nebo první vlaštovky z nadcházejícího alba Aldous Harding. A nostalgický trend mávající vlajkou zubící se Karen Carpenter v triku s nápisem „Lead Sister“ je na světě.
Zatímco talent-scouti, showcasey a festivaly zběsile dojí poslední kapky zředěné energie odkazu devadesátek, v prvních liniích „intelektuálního“ popu už se dávno střílí kalibrem ráže 70s. Já osobně jen doufám, že tato započínající válka ozkoušených bitevních strategií aplikovaných na kontext doby, která se doposud vyznačovala hlavně pohrdáním již vydlážděnými cestami, bude krutá a dlouhá.
Proč je v roce 2019 důležité citovat padesát let starou popovou klasiku? A bude z nostalgického trendu nakonec leitmotiv těch nejlepších letošních desek? Poslechněte si více v rubrice Deska týdne!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
