Diagnóza F o „toxidůchodcích“: Můžou žít ještě kus dobrého a užitečného života

Pod pojmem „toxidůchodce“ bychom si mohli reálně představit člověka kolem padesátky, který za sebou má zhruba 20 až 30 let braní drog. Zatímco na začátku 90. let minulého století šlo většinou o celkem slušně vypadající, svým způsobem „chemií zakonzervované hipíky“ (vyššího věku se dožívali většinou ti, kteří brali drogu co nejčistší, často to byli vystudovaní chemici, kteří si ji sami vyráběli), současní uživatelé drog po čtyřicítce už jsou na tom zdravotně i sociálně podstatně hůř.

V rámci sociálních služeb, které jsou poskytovány uživatelům drog, je můžeme potkávat zejména na dvou místech – na ulici a v léčbě. Ti, kteří se rozhodli jít se léčit, končí většinou (pomineme-li psychiatrické nemocnice) v Terapeutické komunitě Němčice. Věkový průměr klientů se zde pohybuje právě kolem čtyřicítky. „Věk klientů je třeba při léčbě zohledňovat, ale třeba u těchto starších uživatelů už není tolik problém s motivací – oni vědí, že už chtějí přestat a žít jinak. Ovšem po tolika letech užívání už to není snadné, vrátit se do života a normálně fungovat, nemluvě o tom, jak vysoké mají dluhy,“ říká o léčbě starších uživatelů drog Martina Richterová Těmínová, ředitelka neziskové organizace Sananim, pod níž komunita Němčice funguje.

Řada starších uživatelů drog má za sebou několik neúspěšných pokusů o léčbu. Většinou jde o lidi, kteří prožili velká traumata, jejich příběhy jsou často velmi dramatické a velmi smutné. Ovšem není výjimkou, že terénní pracovníci potkávají na ulici starší uživatele drog, kteří zatím žádnou léčbu nepodstoupili. „Uživatelé drog mají často problém s tím, že mají velmi nízkou nebo téměř žádnou sebehodnotu. Někteří z nich dokonce to, že by nastoupili do léčby, považují za přílišné riziko – případný neúspěch by pro ně byl tak velkým zklamáním, tak velkou prohrou, že by to byl poslední pomyslný hřebíček do rakvičky, tak raději nějak přežívají na ulici,“ vysvětluje Martina Richterová Těmínová.

Zatímco „normální“ staří lidé můžou stáří prožít v rodinném kruhu nebo třeba v nějakém domově pro seniory, „toxidůchodci“, pokud se dožijí věku starobního důchodu, podobné štěstí nemají. Zpravidla nemají rodinu, která by byla schopná (či ochotná) se o ně postarat, do běžného domova pro seniory je kvůli jejich závislosti nepřijmou. V České republice fungují dva domovy pro seniory se zvláštním režimem, kde závislost na alkoholu či duševní nemoc žadatele o umístění není překážkou pro přijetí, ovšem se závislostí na opiátech se do žádného takového zařízení nedostanete. A tak tito lidé běžně umírají na ulici, protože systém neví, co s nimi. V budoucnu by se to ale mohlo změnit.
Poslechněte si záznam Diagnózy F s Martinou Richterovou Těmínovou.

Martina Richterová Těmínová, ředitelka neziskové organizace Sananim|foto:Adéla Paulík Lichková,Český rozhlas

Odkazy:
Sananim, z. ú.
Kampaň No Such Thing as an Old Junkie, Focus 12, UK