„Digifotka je pro mě jak kýč z Karlova mostu.“ Fotograf Bogs tvoří a žije bez nových technologií

Potkáváme se ve Stromovce, kde se Robert učil jezdit na kole a taky fotografovat. Fotil tehdy samozřejmě na film a nikdy s tím nepřestal. „Výstup z digitální fotky je něco v jedničkách a nulách na nosiči, o kterém přesně nevíme, jakou bude mít kvalitu za 20 let. Já potřebuju mít v ruce něco hmotnýho.“ Bogs přiznává, že mu fotografie, filmy a fotoaparáty nejrůznějšího stáří zabírají v nevelkém bytě dost místa, vzdát se jich ale nehodlá. Také nerad pracuje s počítačem, hlavně ho ale neuspokojují výsledky digitální fotky. Ani ty nejdražší přístroje mu nedávají to, co od fotografie očekává. „Plasticita obrazu je snížená, je to jak od umělce z Karlova mostu, proostřený od začátku do konce, všechny detaily, prostě to není ono.“ Robert má jasno, dokud se filmy vyrábí a on může fotit analogovými přístroji, nevidí důvod, proč fotit digitálně.

Fotograf zániku

„Existuje ještě jedna velká nemoc digitalismu,“ vypráví zaníceně Robert. „Digitalisté nafotí tisíce snímků, nejsou omezeni cenou filmu ani jeho délkou. To je velká výhoda digitálů, ale taky jejich největší slabina, ti lidé nemůžou mít čas se svým fotografiím pořádně věnovat. Musí fotit další a další fotky…“ Robertovi to připadá stresující. Sám se fotografií neživí a říká, že období na začátku nultých let, kdy se na trhu definitivně prosadila digitální fotografie, ideálně využil. „Všichni na ni přešli a v bazarech se najednou dala za pár tisíc sehnat velmi kvalitní a dříve superdrahá analogová technika. Takovou bych si normálně nikdy nemohl dovolit.“ Dnes už se trend obrací, analogová fotka se dostává znovu do módy a ceny analogů rostou.

Robert si fotí hlavně pro sebe, do vystavování se moc nehrne, i když už za život nafotil tisíce filmů. Chce navazovat na surrealismus a piktorialismus. Umění chápe jako nalezení objektu, který má sílu přihlásit se o slovo sám, který nezasvěceným nic neřekne, ale pro tvůrce představuje jakousi magickou nadrealitu. „Snažím se zachytit objekty, které v sobě mají magično, tak, aby tu emanaci, to fluidum divák dokázal spatřit.“ Mezi oblíbená Bogsova prostředí patří hřbitovy, zahrádkářské osady, zchátralé továrny nebo zapomenutá městská zákoutí. „Jsou to často věci, které jsou na prahu zániku, protože právě v okamžiku zániku nebo chátrání se duše věci uvolňuje nejvíc. Nesmí to být ale až moc ruinovité, protože to už tam ta duše není.“ 

Džíny nikdy!

Robert se ohrazuje proti tomu, že by byl staromilcem. Staré oblečení a fotoaparáty nemá rád proto, že jsou staré, ale kvůli jejich estetické a hlavně funkční kvalitě. „Staré časy si rozhodně nijak neidealizuju, naopak, ale oblek ušitý krejčím ve 30. letech je tak kvalitní, že v dnešní konfekci vůbec nic takového nenajdete a ani krejčí už vám to neušije.“ Robert má doma velkou zásobu prvorepublikových obleků nebo třeba kabátů, které našel v bazarech jen za pár stovek. Jeho nejoblíbenější obchod Seniorbazar ale před časem zrušili a ve vintage shopech je už takové oblečení přece jen o něco dražší. I tak ale Robert dodržuje za všech okolností styl, vždy má na sobě košili, klasické kalhoty a kožené boty. V tričku, teniskách nebo džínech ho nejspíš nikdy neuvidíte.

Mládež mě vždycky rozčilovala

„Notebooky, chytrý telefony nebo tablety mi nijak blízký nejsou, ale nemůžu říct, že bych je nenáviděl.“ Malinko ho ale prý přece jen rozčiluje, když vidí, jak jsou na nich lidé závislí. „Je mi pak až trapný se na lidi dívat, když ten předmět už není jejich služebníkem, ale stává se jejich pánem. To je pak ubohý.“ Bogs ale technologie neodmítá úplně, když se používají správně, rozšiřují podle něj obzory. Sám chodí na počítač v Národní knihovně, hledá si informace o fotografickém umění i řemesle nebo navštěvuje fotografická fóra. Doma ale počítač nepotřebuje. „Internet je určitě pozitivní. Je samozřejmě třeba k informacím přistupovat kriticky, ale to se týká i papírových médií. Používám i e-mail, především pro kratší zprávy, které se nehodí do dopisu. Nemusím se ale na něj dívat denně.“ Opatrně se ptám, jestli tím pádem ještě píše i klasické dopisy, a okamžitě se mi dostane rozhodného ujištění. „No samozřejmě! Tak to snad nejsem sám, ne? S přáteli z Hradce, Brna nebo Ostravy si běžně dopisuju, nemyslím, že by to byla až taková exotika…“

Digitální detox, výzva 3: Papírové fotky nevylepšíš. Jsou z dob, kdy tvůj život neměl publikum

• Upravit
• Smazat

„Celý den nevyfoť žádnou fotku. Zkus radši najít doma v šuplíku staré papírové fotky.“ Třetí výzva Digitálního detoxu je bezpochyby ta nejzábavnější. Ne snad proto, že by mě den bez fotky na smartphone naučil něco zásadního o mém vztahu k životu online. Spíš je to tím, že hrabat se v domácích fotoarchivech je o dost napínavější než stalkovat instagramové účty kamarádů.

Bogse rozčiluje hlavně masová rozšířenost chytrých telefonů. „Lidi nosej dotykáč v ruce jako nějakej talisman, takovej hmatník, od kterého se nemohou odloučit! Všude vidíš ruku zlomenou v lokti a nosej to, jak když dřív ženský nosily plata vajíček nebo dortíky z cukrárny na rohu,“ podivuje se a rozjíždí malý hejt na invazivní mladé lidi, jejichž duchovní a estetické projevy podle něj nejsou dostatečně na výši. Je to trochu překvapivé vzhledem k tomu, že i jemu je jen něco přes 40. „Mě ale mládež rozčilovala, už když jsem byl sám mladý,“ směje se Robert. „Tehdy v 80. letech to byly máničky, co si hrály na Američany, nosily džínový bundičky, plesnivý džíny, žvýkaly žvýkačky,“ vzpomíná Bogs. „No, a pak ta hudba, nebo spíš kvazihudba, ta mě rozčilovala maximálně, protože hluk nesnáším! ABBA nebo Kiss, to bylo ještě takové nevinné, ale ani tomu jsem na chuť nepřišel. Já radši nějakou starší hudbu.“

„Plasticita obrazu je snížená, je to jak od umělce z Karlova mostu, proostřený od začátku do konce, všechny detaily, prostě to není ono.“|foto: Alžběta Medková

Proč zrovna Facebook?

Řeč se stočí i na sociální sítě, Robert nepřekvapí, když odpovídá, že je nepoužívá a nemá k nim žádný vztah. Stejně jako v případě chytrých telefonů moc nechápe, proč si z nich lidé dělají fetiš a pěstují si na nich závislost. „Nepochybně vznikly jako nástroj kontroly a Velký bratr jich určitě hojně využívá, nicméně nepopírám, že můžou mít i pozitivní využití. Fascinuje mě ale, že se na nich masy tak jednoduše staly závislými. Proč se staly tak zásadní součástí jejich života a pohlcují tolik jejich energie a času?“ Bogs samozřejmě zná psychologické teorie o potřebě mezilidského kontaktu, i když sám je spíš samotářem a kontakty s lidmi až tolik nevyhledává. „Proč ale tahle forma? To je jak s těmi digitály, lidé pořizují miliony fotek. Nikdo si je ale nestačí prohlédnout, nikdo si nepřečte všechno, co tam ti takzvaní přátelé píšou. Přijde mi to neadekvátní. Nechápu, proč bych to měl dělat, a nechápu, proč to dělají jiní.“

Robert celou dobu rozhovoru fotí a nakonec souhlasí s tím, že ho můžu taky vyfotit, samozřejmě na film. Po skončení rozhovoru neběžím hned zpátky do redakce, ale jdeme pomalu přes celou Stromovku do fotolabu. Snímky pošlou až za několik dnů, přesto se do vydání článku všechno bez problémů stíhá. To, co je pro jednoho digitální detox a zábavná hra, je pro druhého běžný životní styl.