Digitální detox, výzva 3: Papírové fotky nevylepšíš. Jsou z dob, kdy tvůj život neměl publikum

Ve zkratce: první část fotografické výzvy Digitálního detoxu byla docela jednoduchá. Problém jsem měl jenom jednou, hned v osm ráno. Vezl jsem svou skoro roční dceru v kočárku, když se mi kousek od klubu Ankali naskytl pohled na jeho čtyři rozesmáté návštěvníky, kteří se váleli v otevřeném autě a po celonoční pařbě nahlas pouštěli dojezdové Beach House. Vypadali neuvěřitelně spokojeně a já na ně hrozně žárlil. Kolem nenápadného skladiště, ve kterém sídlí Ankali, se totiž potuluju už dvacet let. Nikdy tu nic nebylo. Teď když tu stojí malý pražský Berghain, chodím okolo každé ráno s kočárkem a s vědomím, že na party se sem asi jen tak nedostanu. Fotka vytancovaných návštěvníků Ankali by byla jako nahlédnout dovnitř, kde se mimochodem fotit nesmí.

Kromě euforie před Ankali jsem ale za celý den nic dalšího vyfotit nechtěl. Takže zbývala druhá část výzvy – prohrabat se svým papírovým instagramem. Ze skříní vytahuju několik zaprášených krabic s fotografiemi, překvapuje mě, kolik jich vlastně mám.

První, co na mě vykukuje z pod víka jedné krabice, jsou fotky z demonstrací z listopadu 1989. Podexponované obrázky, na kterých sem tam zasvítí prsty v pověstném véčku. Vlastně je to unikát, focený amatérskou rukou mámy nebo táty, kteří se těsně před revolucí přestěhovali na Václavské náměstí. „Ty fotografie se pak objevily v Le Monde!“ vypráví mi později táta a já moc nevím, jestli mu to mám věřit.

V náhlém záchvatu nostalgie zadoufám, že najdu fotku z Václaváku, kterou jsem fotil já. Byl letní den nevinně plynoucích devadesátek a já v okně svého pokojíku zahlédl, že nad Prahou prolétá obrovská žlutá vzducholoď. Usoudil jsem, tehdy asi osmiletý, že ten úkaz je třeba vyfotit. Když o dvaadvacet let později zázračnou fotografii nacházím, musím se smát. Vzducholoď ve skutečnosti vypadá spíš jako reklamní balón a na fotce přes zdi okolních oprýskaných činžáků skoro není vidět.

Papírové fotky nevylepšíš. Jsou z dob, kdy tvůj život neměl publikum|foto: Barbora Linková,Archiv Jonáše Zbořila

Čím déle se hrabu v krabicích s fotkami, tím více si všímám, o kolik jsou papírové záznamy naší každodenní rodinné historie nekvalitnější než cokoli, co jsem za poslední roky zveřejnil na svém instagramu. Tyhle fotky zachycují opravdu všední okamžiky – jsou plné rozmazaných tváří, nepochopitelných kompozic se vzducholodí. Jsou špatně osvětlené, nezaostřené. Nemají titulky ani je nedoprovázejí vtipné komentáře. Skoro nikdy se u nich nedozvíte, kdo a proč je vlastně fotil. A když to zjistíte, tu historku vám táta řekne pokaždé trochu jinak. „Druhej den byly na obálce New York Times!“