Digitální detox, výzva 1: Půl hodiny offline? V sobotu pohoda, v pondělí ti Messenger cinká na nervy

„Gól!“ řve kluk a ve tváři má škodolibý úsměv. Brankář uraženě sbírá míč a brblá cosi o tom, že tahle střela nebyla fér. Třetí z party kámošů, které rodiče v sobotu ráno vyhnali na hřiště na vršovickém kopci Kapitol, se oběma směje.

Na Kapitol jsem vyrazil, abych tu zkusil meditovat v offline módu. Říkal jsem si, že na kopci s výhledem na město mi půlhodina bez chytrého telefonu uteče rychleji než kdekoli jinde. A navíc ten bonus: tři neustále se hádající kluci s mičudou. „Prolez to tou dírou! Dělej! Ježiš, ty seš postiženej!“ pokřikují na sebe špunti, když jeden z nich ukopne míč kamsi do dáli, a já se směju, že tu chvilku bez facebooků a youtubů dám jako nic.

Už za deset minut ale zažívám první krizi, to když telefon (schovaný v kapse šortek) freneticky cinká, aby mi oznámil, že mi někdo píše, že mě shání. Za chvíli je to ještě horší. Kluci zahodili fotbalák a odešli se hádat na vzdálenou prolézačku a já se ocitám v offline limbu: absolutně bez podnětů, bez dopaminů z červeně svítících notifikací. Pohlcuje mě nuda.

Abstinenční cukání se ale záhy mění v docela příjemný pocit. Mozek z nedostatku informací hledá daleko jemnější vjemy. Věnuju maximální soustředění tiše projíždějícím vlakům dole ve městě, sleduju, jak se ztrácejí a zase vynořují mezi továrními budovami. Z klidného šumu sobotních Vršovic se postupně vynořuje pravidelné pinkání tenisového míčku. Až teď si všímám, že kurt je přímo pode mnou, ukrytý někde za vlnitými plechy vrakoviště. Začínám splývat s okolím. A půlhodina je najednou ta tam.

Digitální detox, výzva #1: Běž ven

• Upravit
• Smazat

Kdy ses naposledy zkusil/a úplně odpojit od přísunu informací? Zkus vypnout a jít ven na své oblíbené místo. Posaď se a alespoň půl hodiny vůbec nic nedělej. Nekontroluj telefon, nečti si. Pozoruj, co se kolem tebe děje. Bylo těžké to vydržet? Co se kolem tebe dělo? Co se ti honilo hlavou? Dal/a jsi se s někým do řeči? Dej nám vědět, jaké to bylo!

Vydržet v sobotu ráno bez telefonu není těžké. Možná bych to tady na Kapitolu zvládl až do oběda. O dost těžší je nekontrolovat displej telefonu v pondělí ráno, kdy má můj virtuální svět špičku. Jsem nervní typ, vystresuje mě prkotina. Každé pípnutí nového mailu mě vyděsí: Co když je to něco neodkladného? Nějaký průšvih? Messenger se plní neformálními prosbičkami od kamarádů-kolegů. Na displeji svítí vždy jen ta poslední věta – „co nejdriv prosim“ nebo „počítáš s tím?“.

Jasně, že můžete být nedostupní, že nemusíte odpovídat. Já to ale v pondělí ráno vydržím sotva pět minut.