Dokonale oscarové...

Velkofilm Chicago režiséra Roba Marshalla má okolo sebe auru muzikálu přitažlivého, inteligentního, zajímavého a já nevím čeho všeho ještě. Aura inteligentnosti spočívá do značné míry v tom, že film staví na tezi o mediálně obratných jedincích a senzacechtivých médiích, kteří společně manipulují skutečností (kterou reprezentuje vyhraněný "nemediální" příklad: spravedlnost). Pojďme tedy odhlédnout od toho, že propagace zrovna roztáčí mediální praktiky a média se vezou. (Píšou pak něco o Bridget Jonesové, která zhubla a o jiných doprovodných příbězích, které mají s filmem pramálo společného.) Roxie Hartová (Renée Zellwegerová) se moc moc touží stát hvězdnou zpěvačkou. Velma Kellyová (Catherine Zeta-Jonesová) jí je. Velma ale zabije a jde přímo z jeviště do vězení. Roxie zjistí, že muž, který jí slibuje kariéru, lže. Udělá totéž. Obě jsou ve vězení a "je jen jeden právník, který je z toho může dostat". Trochu klišé obvyklé hollywoodské výstavby dramatu. Pragmatický právník Billy Flynn (Richard Gere) sedře naivního Roxiina manžela a začne se věnovat právě Roxie, která se v jeho péči mění. Stává se z ní cílevědomá a dravá dívka, která si ale stále naivně myslí, že když se stane populární, tak se jí splní všechny sny a bude šťastná. Souboj o mediální pozornost, která se rovná úspěšné obhajobě u soudu, se začíná odvíjet. Problém konce filmu spočívá v tom, že u odhalení deziluze si Marshall netroufl zůstat. Nakonec inscenuje show, o které sice už víme, jak to s ní je, ale Roxie přece byla pozlátkovým světem zklamána, nebo ne? Přesto pokračuje, k manželovi se nevrací. Má blyštivé vystoupení v závěru znamenat, že ze světa showbyznysu není cesta zpět?

Chicago

Původní předloha - divadelní muzikál - pochází už z r. 1926. Dokládá to, že látka si udržela svou přitažlivost. Lidská dramata se přirozeně prolínají, hranice správného a špatného je zřejmá, i když sledujeme postavy, které ji překračují a neztrácejí naše sympatie. Mediální manipulace dvacátých let zastarala, ale zásadní principy zůstávají. Historický materiál tvůrci určitě neměli na mysli. Nevím, zda v době premiéry divadla a němého filmu, který přišel o rok později, v r. 1927, byla prohibice kontextem, ve kterém se naprosto samozřejmě uvažovalo. Dnes bychom potřebovali město Chicago trochu víc vykreslit, protože postavy nejsou se svým prostředím dost spjaty. Z Chicaga (města prohibice, jejího porušování a jazzu) vidíme několik podniků, vězení, soudní síň a ulici před ní. Věta "That's Chicago!" pak dostává zjednodušeně obecnou platnost typu: "Tak to chodí", případně "To je svět" a na to zas až tak geniální není.

Chicago

Samy bary a divadelní prkna (ať už jsou v myslích postav nebo skutečná) ale leccos zachrání, protože film vyniká v choreografiích a muzice. Nápaditých scén je dost, například "tanec vražedkyň" v ženském vězení, který má i mírně feminizující nádech. Tomuto vyznění scény se ta polovina filmu, která se ve vězení odehrává, už ale nijak nepřiblíží. Chicago je přece především show. Ze své podstaty v ní nemůže odkrývání toho, jak show udělat a co z ní lze vytřískat, přesáhnout show samotnou. Ukázal to už Moulin Rouge, který si dovolil větší formální brikule, ironizování příběhu a přiznání své spektakulárnosti. Tématem Moulin Rouge byla do značné míry právě forma - kulturní nános příběhů (o lásce).

A Marshallovou oporou byli herci. Zellwegerová je bezesporu lepší než nakonec oscarová Zeta-Jonesová. Daří se jí i v drobnostech vystihnout proměnu svojí naivky, která se dere pod kužel reflektoru čím dál víc bez okolků a pak musí zvládat si své postavení udržet.

Takové filmy dostávají Oscary.

Chicago , USA, 2002, 113 min, režie a choreografie: Rob Marshall, scénář: Bill Condon, kamera: Dion Beebe, hudba: Danny Elfman, John Kander, hrají: Renée Zellweger, Catherine Zeta-Jones, Richard Gere, Queen Latifah, Lucy Liu, John C. Reilly. Česká premiéra 24.4. 2003.