Dva básnické debuty v Liberatuře: Toulky Meziměstím a nostalgická Nika
Delší básnickou odmlku jsme v Liberatuře dohnali hned dvojitou porcí: pozvali jsme si čerstvé debutanty Matěje Lipavského a Václava Maxmiliána, kteří spolu před pár dny pokřtili své sbírky Nika a Meziměstí. Kromě společného data uvedení jsou si blízké i v lecčem dalším.
„Hodně blízká mi přišla hned ta báseň, která je na obálce Václavovy sbírky – tou snahou zachytit intimní mezilidské vztahy a zároveň počasí, prostředí, kde se něco děje,“ popisuje na začátek Matěj Lipavský, čím ho sbírka Meziměstí oslovila. Dalším styčným bodem je pro oba to, že primárním smyslem, kterým vnímají své okolí a který proniká i do jejich psaní, je zrak. Což samozřejmě nepřekvapí u Matěje, který je vystudovaný malíř.
„Téma, které se sbírkou prolíná, je pocit asi každého člověka okolo třicítky, kolem kterého začínají mít lidé rodiny a děti, a on je třeba ještě nemá. Je to trochu nostalgie téhle knížky, pozoroval jsem pohyb kolem sebe a snažil jsem se v něm najít místo pro sebe,“ přibližuje Matěj Lipavský podhoubí, ze kterého jeho Nika vznikala.
„Moje básně nejsou nic jiného než přírodní lyrika, akorát moje příroda je město. Jediné, o co se snažím, je vidět město bez lidí, vnímat jen budovy, občas tramvaj, světla a jak to spolu funguje,“ vysvětluje Václav Maxmilián, jak k němu přicházely básně fantazijní sbírky Meziměstí. „Spousta básní se ve mně cizelovala třeba týden. Někde jsem něco zahlédl a měl jsem z toho dva tři verše. Pak se objevilo něco jiného a zjistil jsem, že se to dá propojit. Mně se v hlavě furt točí nějaká slova, často cizí, nějak se propojují a dávají se dohromady.“
Poslechněte si celý rozhovor včetně ukázek ze sbírek.
