Dvojí zápolení s časem před kamerou: Exploatující kronika vzestupů a pádů Strnadových a hledání mizejícího Richarda Müllera

27. leden 2017
03789298_0.png

V rozmezí dvou týdnů přichází do českých kin dva dokumenty, které zachycují intimitu aktérů a jejich osobnostních proměn napříč časem.

Helena Třeštíková se ve Strnadových vrací k jedné ze svých vrcholných Manželských etud, slovenský dokumentarista Miro Remo sleduje soukromí Richarda Müllera, který se připravuje na koncerty s vokálním skupinou Fragile a zápolí s depresí. Je to pomyslný střet světů; civilního rodinného zázemí a profesního zákulisí vyhasínající hvězdy federální pop music, ale i střet dvou dokumentaristických generací a metod.

Přenošené etudy

Strnadovi pokračují v Třeštíkové tradici trpělivosti, která nakonec nepřináší žádné plody. Zatímco obě televizní Manželské etudy s početnou, houževnatou rodinou, která žije neustále na hraně činorodého zhroucení, patřily k vytříbeným ukázkám autorčiny schopnosti proniknout do soukromí a zároveň podávat výpověď o proměnách fungování rodiny, celovečerní verze nabízí jen slabý odvar.

V 80. letech se Třeštíkové dařilo pronikavě zachytit normalizaci na úrovni všedního dne tak, jak se promítala do života dvou kreativních a optimistických mladých lidí. Po dvaceti letech pak sledovala dokumentaristka rodinu s pěti dětmi, která využívá prostoru k seberealizaci, zároveň zápolí s velikostí svých ambicí, frustrací z české verze kapitalismu, nesmírnou psychickou zátěží i rostoucí sebelítostí.

03790094.png

V novém střihu se tato ucelenost samozřejmě ztrácí a Třeštíková nabízí pomyslné best of momentů z notoricky známých etud, který přinejmenším dobře ubíhá. Problém nastane v poslední, nově pořízené části, která svědčí o devalvaci její časosběrné metody. Výjevy náhle působí nahodile, mělce, postavy sice více mluví o svém soukromí, ale kamera se spíš bezúčelně pase na intimitě aktérů, aniž by z ní dokázala odvodit něco skutečně podstatného. Ztráta odstupu je pro Třeštíkovou typická. Kde dříve působila jako sociologická pozorovatelka, je náhle jen exploatující kronikářkou vzestupů a pádů. Dojem nezachrání ani schopnost Strnadových bezprostředně mluvit na kameru, která už ke konci hraničí s teatrálností. V nekoncepční změti perliček z kuchyně a obýváku se známé postavy mění na objekty, které kamera spíš zplošťuje, než se pokouší pochopit.

Richard Müller, úplně nahý

I Miro Remo pracuje v dokumentu Richard Müller: Nepoznaný s jistou mírou hraniční invazivnosti. Zpěvák, který se potýká s tvrdou tvůrčí krizí a zničující bipolární poruchou osobnosti, ho pustil bez nadsázky až na záchod. Vzhledem k tomu, jak apaticky a pasivně Müller vystupuje, se nabízí otázka, zda si vlastně byl vědom toho, co se kolem něj děje. Jenže Remo je jeden z mála lidí v jeho profesním okolí, který možnosti být mu nablízku nezneužívá. Ve svém dokumentu zachycuje vyhaslého člověka, který se stal neohrabanou loutkou v rukách kýčařů a vlezlých podnikatelů se slávou; snadnou kořistí bulváru i těch, kteří cizopasí na jeho hvězdné gloriole.

03789295.png

Remo pozoruje snaživé hemžení Müllerových spolupracovníků, jejich čilou snahu přiživit se na auře legendy, která většinu času už jen rezignovaně sedí a hledí kamsi do prázdna. K umocnění pocitu pádu využívá Remo časosběrný materiál, který sám Müller pořizoval v 90. letech, tedy v době, kdy byl kreativně na vrcholu sil a spolupracoval s těmi nejlepšími. Jeho účinkování s estrádním vokálním souborem v současnosti pak působí jako špatný vtip i totální exploatace, kterou vnímá autor dokumentu, ale nikoli ten, koho se týká především. Remo není neuctivý, naopak, jeho film se pokouší hájit Müllerův odkaz před jeho vytěžováním a ředěním.

Richard Müller: Nepoznaný je místy až fyzicky nepříjemný portrét muže, který připomíná vyčerpaného boxera, jehož ziskuchtiví promotéři posílají do stále dalších a dalších prohraných zápasů. On sám už o sobě nedokáže na kameru mluvit, místo něj tak vypovídá sledování rutiny a automatismu, které ovládají druzí. Rozpačitějším rysem Remova filmu je však rozhodně práce s pohledy zvenčí. Útržkovité rozhovory s bývalými partnerkami lze jistě v konceptu „hledání zmizelého Müllera“ pochopit. Věci jako tradičně narcistní číslo Adely Banášové v prologu už méně.

V důsledku má však Remo schopnost, kterou Třeštíkové metoda ztratila. Nejde mu jen o mechanické zachycení často velmi pohnutých výjevů a seřazení nápadných proměn napříč časem. Snaží se svůj objekt z odstupu pochopit a ze změti všedních výjevů sestavit skutečně soudržný, neúprosný a vypovídající obraz stárnutí, prázdnoty a těžce vybojovaných bitev se životem.

03789294.png

Strnadovi
Helena Třeštíková, ČR, 2017, 102 min.
Hodnocení: 50 %

Richard Müller: Nepoznaný
Miro Remo, Česko, Slovensko, 2016, 90 min.
Hodnocení: 80 %

Další články autora