Emma Smetana: Praha je ideální základna, lidé tu nejsou tak vystresovaní jako v Paříži

„Jméno Lennon mě napadlo při pohledu na šedivé pražské sídliště, ze kterého na mě šly dost depresivní pocity. Byla jsem asi ve čtvrtém měsíci těhotenství a nějak jsem zrovna přemýšlela nad tím, jak vypadají okrajové části měst v různých koutech světa. A vybavily se mi malebné liverpoolské dělnické domky,“ vysvětluje Emma. Cihlové baráčky znala z jedné ikonické fotografie z raného období Beatles.

„Tehdy to ještě ani nebyli Beatles, byla to prostě parta patnáctiletých kluků na ulici a Lennon tam stál opřený o auto. A najednou mě napadlo, že to je vlastně úplně ideální jméno pro holku. Přišlo mi spíš ženské než mužské. A když jsem si to pak dohledávala, zjistila jsem, že to je skutečně i ženské křestní jméno. Pochází ze staroirštiny, ze slova Lover, takže Lennonka je vlastně něco jako Milena nebo Milenka.“

Takže ty asi nemáš moc ráda česká sídliště a paneláky, je to tak?

To bych neřekla, já jsem jako malá trávila hodně času na sídlišti na Proseku a na Skalce v Praze. U prababičky a u chůvy, což pro mě byl jeden z nejzásadnějších lidí v životě. Takže já mám paradoxně na sídliště moc hezký vzpomínky, je to pro mě symbol dětských letních prázdnin v Praze. Na hřištích mezi paneláky se scházely děti a fungovala tam hezká společenská komunita. Když se na to ale dívám s odstupem, z toho dospělého pohledu, tak ve mně vzhled paneláku a třeba estetika secesního domu vyvolává diametrálně rozdílné pocity. A ty se pak přetavují do nějaké nálady.

Žila jsi už na mnoha různých adresách. Máš rodinné vazby ve Francii, kde jsi studovala vysokou, tvůj partner je z Izraele. Kde se cítíte doma?

Cítím, že mám dva domovy, Prahu a Paříž, kam potřebuju pravidelně jezdit. Stejně tak Jordan žije jednou nohou v Praze a druhou v Izraeli. Tam je ale latentní válka, takže se asi neschyluje k tomu, že bychom se tam stěhovali.

V čem je pro tebe život v Praze lepší než v Paříži?

Všechno je blízko a dá se chodit pěšky, lidi nejsou tak v nervu a ve stresu, a ačkoliv je situace s byty obtížná, v Paříži je to ještě mnohem horší. Tady se řeší, že je pro mladé lidi těžké si něco koupit, ale v Paříži už o tomhle lidi ani nepřemýšlí. Jsou rádi, když ve dvaceti poskládají stovky eur na podnájem třináctimetrového pokoje a ve čtyřiceti to dotáhnou na čtyřicet metrů. Já v Paříži sdílela se spolubydlícím třicetimetrový byt, a to jsme ještě měli velké štěstí, že jsme ho našli. Sehnat tam důstojný pronájem v pěkné čtvrti začíná být vážně sci-fi. A scénář koupě už v podstatě pro běžné lidi vůbec neexistuje.