Emma Smetana: Praha je ideální základna, lidé tu nejsou tak vystresovaní jako v Paříži

1. říjen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Emma Smetana

Natočit pět rozhovorů denně je pro ni běžná rutina. Říká, že ji to nevyčerpává, ale naopak nabíjí. Jak jí sedí role seriózní moderátorky bez emocí a kdy zahazuje profesionální poker face? V čem je podle ní život v Praze lepší než v Paříži, proč pojmenovala dceru Lennon a čím ji lákají televizní hudební soutěže?

„Jméno Lennon mě napadlo při pohledu na šedivé pražské sídliště, ze kterého na mě šly dost depresivní pocity. Byla jsem asi ve čtvrtém měsíci těhotenství a nějak jsem zrovna přemýšlela nad tím, jak vypadají okrajové části měst v různých koutech světa. A vybavily se mi malebné liverpoolské dělnické domky,“ vysvětluje Emma. Cihlové baráčky znala z jedné ikonické fotografie z raného období Beatles.

„Tehdy to ještě ani nebyli Beatles, byla to prostě parta patnáctiletých kluků na ulici a Lennon tam stál opřený o auto. A najednou mě napadlo, že to je vlastně úplně ideální jméno pro holku. Přišlo mi spíš ženské než mužské. A když jsem si to pak dohledávala, zjistila jsem, že to je skutečně i ženské křestní jméno. Pochází ze staroirštiny, ze slova Lover, takže Lennonka je vlastně něco jako Milena nebo Milenka.“

Takže ty asi nemáš moc ráda česká sídliště a paneláky, je to tak?

To bych neřekla, já jsem jako malá trávila hodně času na sídlišti na Proseku a na Skalce v Praze. U prababičky a u chůvy, což pro mě byl jeden z nejzásadnějších lidí v životě. Takže já mám paradoxně na sídliště moc hezký vzpomínky, je to pro mě symbol dětských letních prázdnin v Praze. Na hřištích mezi paneláky se scházely děti a fungovala tam hezká společenská komunita. Když se na to ale dívám s odstupem, z toho dospělého pohledu, tak ve mně vzhled paneláku a třeba estetika secesního domu vyvolává diametrálně rozdílné pocity. A ty se pak přetavují do nějaké nálady.

Žila jsi už na mnoha různých adresách. Máš rodinné vazby ve Francii, kde jsi studovala vysokou, tvůj partner je z Izraele. Kde se cítíte doma?

Cítím, že mám dva domovy, Prahu a Paříž, kam potřebuju pravidelně jezdit. Stejně tak Jordan žije jednou nohou v Praze a druhou v Izraeli. Tam je ale latentní válka, takže se asi neschyluje k tomu, že bychom se tam stěhovali.

V čem je pro tebe život v Praze lepší než v Paříži?

Všechno je blízko a dá se chodit pěšky, lidi nejsou tak v nervu a ve stresu, a ačkoliv je situace s byty obtížná, v Paříži je to ještě mnohem horší. Tady se řeší, že je pro mladé lidi těžké si něco koupit, ale v Paříži už o tomhle lidi ani nepřemýšlí. Jsou rádi, když ve dvaceti poskládají stovky eur na podnájem třináctimetrového pokoje a ve čtyřiceti to dotáhnou na čtyřicet metrů. Já v Paříži sdílela se spolubydlícím třicetimetrový byt, a to jsme ještě měli velké štěstí, že jsme ho našli. Sehnat tam důstojný pronájem v pěkné čtvrti začíná být vážně sci-fi. A scénář koupě už v podstatě pro běžné lidi vůbec neexistuje.

Proč se Emma dlouho odhodlávala k založení vlastní kapely, přestože si byla od malička jistá, že chce dělat hudbu? Jak se cítí v rolích novinářky a hudebnice a jaká je za nimi? Co jí daly roky ve zpravodajství TV Nova a jak náročná je její současná práce pro DVTV? A jaký dětský sen si zatím nesplnila? Poslechněte si rozhovor Veroniky Ruppert s Emmou Smetanou.

Spustit audio