Harry Potter z Kladna. Model Šimon Kotyk žije v DIY komnatě Zmijozelu
Někdo si zařizuje byt podle katalogů, někdo jede v retro stylu a jiný dá na architekta. Model Šimon Kotyk si bydlení v kladenském bytě zařizuje podle svých guilty pleasures: obývák vypadá jako historický kabinet přírodnin a ložnice je stylizovaná do zmijozelské komnaty. Na skříni po dědečkovi visí kompletní kostým Harryho Pottera a zdi zdobí DIY létací košťata a kouzelnické hůlky. Nahlížíme do Šimonova šatníku, který kromě lásky k filmům prozrazuje praktičnost a skromnost.
Šimon nás přivítal v osmdesátkovém leteckém overalu: „Nosím ho všude, je pohodlný a praktický, do práce, do lesa i na doma,“ říká a vede nás chodbami starého věžáku ve stylu socialistického realismu. V bytě se seznamujeme s přítelkyní Klárou, která nás vítá s živým hadem kolem pasu.
Od první chvíle propadáme kouzlu temného DIY interiéru plného tajemných objektů. Přes obývák, který vypadá jako kabinet přírodnin a kuriozit, procházíme do ložnice. Dveře s motivem zdi a nad nimi číslo 9 a ¾ naznačují, že míříme do světa Harryho Pottera.
Stěny zdobí draperie, parohy, létající košťata a kouzelnické hůlky. Přes kostýmy a další artefakty spojené s příběhem kouzelnického učně se postupně dostáváme ke starému šatníku po dědečkovi. Je v něm velmi málo precizně vybraných věcí, které Šimona provází řadu let.
„Hodně jsem cestoval, takže jsem se naučil, že je dobré mít málo věcí, které jsou univerzální. Zásadní pro mě je mít dobře padnoucí kvalitní oblek, overal, pár košil, trik a svetrů, džíny, křiváka, baloňák. Věci, které je snadné kombinovat a nemusíš nad nimi dlouho přemýšlet,“ popisuje Šimon.
Poslechněte si, kdo ovlivnil Šimonův vztah k oblečení a jak jeho přístup k módě změnila řada let intenzivní práce v modelingu. A jak se dnes dívá na tetování, kterým během let postupně pokryl téměř celé své tělo?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
