Hergot! s Milenou Šimsovou: Odboj byl zápasem o lidství

Milena Šimsová, rozená Procházková, v prostředí odbojové činnosti vyrůstala. Její otec Jaromír Procházka v odboji zahynul, stejně jako otec jejího manžela, Jaroslav Šimsa. Spolu s manželem – evangelickým farářem Janem Šimsou navíc působili v šedesátých letech na Vysočině mezi mnoha pamětníky odboje. Milena Šimsová spojila své zkušenosti a blízkost pamětníkům s odborným úsilím a o tématu vydala několik knih.

Zapojení do odboje probíhalo na několika rovinách. Příkladné byly postoje církevních představitelů, kteří opakovaně odmítali podepisovat pronacistické pamflety a v rozhodujících chvílích se několikrát postavili za stíhané faráře. Prostředím, ze kterého vzešlo mnoho zásadních postav odboje, byla akademická YMCA. Důležitá byla ale také infrastruktura far a kostelů a pomoc obyčejných lidí jako např. na již zmiňované Vysočině. Ostatně, Milena Šimsová jednoznačně odmítá dělit odbojáře na méně a více důležité. „Mně se vzpírá, že by někteří z těch lidí, kteří se takto zapojili do odboje, byli tak nějak víc vpředu a tak nějak víc vzadu. Ta hrozba toho, že když udělám určitou věc, bude mě to stát život, ta celou tu věc posunovala do jakési jiné roviny.“

Zajímavým a spletitým tématem odboje je vztah ke komunistické straně, komunistickým myšlenkám a Sovětskému svazu. I mezi samotnými evangelíky bylo už před válkou mnoho levicově smýšlejících lidí i členů komunistické strany, a to dokonce i mezi některými faráři. Zároveň bylo cílem odboje do velké míry povstání, které by dalo československým občanům po válce větší nezávislost na vlivu velmocí, mezi které patřil Sovětský svaz. To se nepodařilo a rok 1948 vnesl i do Českobratrské církve evangelické mnohá tragická dilemata. Milena Šimsová ale svědčí o tom, že spojnice s levicovou ideologií v evangelickém prostředí byly a byla to hlavně touha po sociální rovnosti, kterou vyzdvihuje i Jan Tesař ve své Cikánské rapsodii.

Milena Šimsová navzdory svému věku aktivně sleduje dění kolem sebe. Vyprávění o odboji z jejích úst nezní jako odtažitý historický popis, ale je z něj cítit kontinuita hledání životního a společenského úkolu, kterého by se člověk měl zhostit. „Jsou tady věci, které volají po tom, abychom se jim věnovali,“ komentuje aktuální situaci. „V Katolických novinách uveřejnili: Mráz zabíjel lidi. No jak to mráz? My jsme přece zodpovědní za to, že jsou tu bezdomovci a lidi, kteří nemají kam jít. My jsme je zabili, a ne mráz. Já myslím, že to velké na té Českomoravské vysočině, v těch vesnicích, kde se potom ti parašutisté nebo utečenci skrývali, bylo to, že to vzali za svou věc. Přišli sem a je naší povinností je uživit a skrýt. Je to věc našeho svědomí a našeho poměru k Pánu Bohu.“