Hergot!: Spiritualita a společnost v židovském státě

O náboženských rozměrech izraelsko-palestinského konfliktu jsme si povídali nedávno s předním českým odborníkem Markem Čejkou. Stát Izrael je ale pro redakci Hergot!u zajímavý i docela jednoduše jako místo, kde se těsně dotýkají – a mnohdy prolínají – otázky náboženství, společnosti a politiky. Jan Škrob, který se sám nedávno vrátil z prázdnin v Jeruzalémě, o této významné oblasti izraelského veřejného života hovořil s religionistkou, překladatelkou a bývalou předsedkyní Společnosti křesťanů a židů Ruth Jochanan Weiniger.

Stát Izrael nikdy nebyl sekulární: celé rodinné právo má například v rukou ortodoxní rabinát. Většinu obyvatel přesto tvoří lidé, kteří se pokládají za nenáboženské. Znamená to ovšem něco jiného než v evropském kontextu. Zatímco v Evropě rozlišujeme mezi věřícími a nevěřícími (a šedou zónou, která si není jistá nebo se nevyjadřuje), je náboženskost v Izraeli kategorie zřetelně vymezená životním stylem. Mezi nenáboženské židy se pak řadí ateisté, agnostici, autonomně „nějak“ věřící i vyznavači Hare Kršna.

Čtěte také

Politici, kteří se náboženstvím zaštiťují, přitom postupně získávají více vlivu. Netřeba připomínat, že náboženství v politice se od náboženství v reálném životě člověka může podstatně lišit. Jakkoli je problematické srovnávat náboženskou pravici v Izraeli a Evropě, některé důrazy jsou velmi podobné: především tradice a nostalgie po „starých pořádcích“, ať už skutečných, nebo domnělých. Dalším rysem je nedůvěra k osvícenské liberální demokracii, případně její úplné odmítnutí. Návrh zákona, který před časem přistál na stole ministerského předsedy Netanjahua, si klade za cíl definovat Izrael jako židovský stát. I když není úplně jasné, co všechno by to nakonec v praxi znamenalo, je tu jedno varovné znamení: slovo „židovský“ v rétorice zastánců návrhu stojí v protikladu ke slovu „demokratický“. Naplňuje se tak, co někteří izraelští politici (a jejich čeští fanoušci) říkají už nějakou dobu: na Izrael podle nich nelze uplatňovat západní měřítka humanismu, demokracie a lidských práv.

03289462.jpeg

Politický judaismus tedy umí být stejně tvrdý jako jakékoli jiné náboženství, stane-li se nástrojem v rukou moci nebo hodnotou, které se všechno ostatní musí přizpůsobit. Pokud ale platí, že nic není černobílé, vztahuje se to na izraelskou situaci dvojnásob. Náboženští extremisté rozbíjí výlohy obchodů, které mají v sobotu otevřeno, vyhrožují násilím arabským obchodníkům, pořádají provokativní setkání na jeruzalémské Chrámové hoře (byť na ni mají zakázaný vstup nejen podle izraelských zákonů, ale také podle náboženského práva, které jinak úzkostlivě dodržují). Protože je ale Izrael náboženstvím prodchnut možná více než jakákoli jiná země a samotný jazyk, kterým se mluví v izraelských ulicích, vyrůstá přímo z biblické tradice, vychází z náboženských hodnot i aktivisté, kteří usilují o smír a zlepšení situace. Nejde přitom jen o Izrael a Palestinu: mnoho Izraelců má vážné ekonomické problémy, země si neumí poradit s africkými uprchlíky, kteří sem utíkají před hrozivou situací ve svých zemích. Lidem v nouzi bez ohledu na etnicitu a vyznání se snaží pomáhat například organizace Rabíni pro lidská práva.

Izrael je země (nejen) z náboženského hlediska tak komplexní, že její barevnost nelze vystihnout jedním článkem nebo jedním rozhovorem. Jen samotný Jeruzalém by vydal na celou knihu a je známo, že přes svou nevelkou rozlohu má každé izraelské město trochu jiný příběh k vyprávění.