Holmes jako asperger a sjetá Alenka. Proč hledáme v knihách něco, co v nich není?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ilustrace Alenky v říši divů od  Johna Tenniela

Alenka to v říši divů nemá jednoduché. Trpí schizofrenií, hysterií, depersonalizačním syndromem a ještě je většinu času na drogách. Aspoň to si myslí ti, kteří se knihu snaží pochopit pomocí psychiatrické anamnézy. Podobným analýzám osobnosti neušli ani Sherlock Holmes nebo Švejk. K čemu jsou takové rozbory? Odhalují v knihách něco nového a dávají jim nové významy, nebo to jsou jen soubory fun factů?

„Můžeme se donekonečna bavit, a po pátém pivu i velice pěkně, jestli má Sherlock Holmes Aspergerův syndrom, nebo ne, ale odpovědi se stejně nikdy nedobereme,“ ukazuje na konkrétním příkladu problematičnost těchto dohadů literární teoretik Petr A. Bílek. „Nemůžeme si ani myslet, že se něco takového Doyle snažil vyobrazit, protože když knihu psal, nebyl ten syndrom ještě nikdy diagnostikován.“ Přesto se Holmesovou diagnózou zabývají desítky článků na populárních blozích i v seriózních časopisech, podle kterých kromě aspergera trpěl (nebo naopak netrpěl) i bipolární poruchou a nejrůznějšími obsesemi.

Čajový dýchánek v blázinci

Alenka v říši divů a za zrcadlem přitahuje pozornost psychiatrů, profesionálních i amatérských psychologů a psychoanalytiků už od dob svého vzniku. Nejnověji vyšel na webu Neuroscience News článek neuroložky Holly Barker, podle které Alenka vykazuje znaky depersonalizačního syndromu. Depersonalizace se vyznačuje například změněným vnímáním času, vlastního těla i prostoru, otupěním emocí, smyslovou otupělostí nebo mimotělními zážitky. V knize se prý objevuje i prosopagnosie neboli obličejová slepota, neurologická porucha, kvůli které člověk nerozeznává tváře. Trpí jí údajně Valihrach, který Alence tvrdí, že ji dost možná nepozná, až se příště setkají. Už dříve byla Alence diagnostikována schizofrenie nebo hysterie. Psychiatři soudí, že Carrollova kniha je jednou velkou přehlídkou duševně nemocných postav, počínaje narcisistní srdcovou královnou přes Kloboučníka trpícího bipolární poruchou, manickou depresí a přiotrávením rtutí až po úzkostného králíka. Oblíbené jsou také spekulace, nakolik Alenka v říši divů vlastně popisuje drogové zážitky.

Ilustrace Alenky v říši divů od  Johna Tenniela

Lewis Carroll se možná opravdu inspiroval skutečnými duševně nemocnými pacienty a jejich léčbou, ví se, že jeho strýc pracoval v komisi, která dohlížela na psychiatrická zařízení. Některé scény z Alenky připomínají podmínky v tehdejších blázincích, jako nejčastější příklad se uvádí čajový dýchánek. Britští psychiatři tehdy zkoušeli nové metody léčby a nechávali lehce nemocným pacientům relativní volnost. V nemocnicích mohli zahradničit, hrát divadlo nebo koncerty. Snažili se také napodobovat zvyky vyšších viktoriánských vrstev, včetně pořádání čajových parties. Pro mnohé je to dostatečný důkaz toho, že literární postavy trpí reálnými nemocemi. Podobně se argumentuje i v případě Arthura Conana Doylea, který byl lékař a bezpochyby se tak setkával i s psychicky nemocnými pacienty.

Nekonečná hra

Většina literárních kritiků a historiků se ale na podobné rozbory dívá skepticky. „V umělém, literárním světě hledají něco, co není jeho součástí. Tvrdí například, že Alenka trpí schizofrenií, ale v knize není nikde psáno, že součástí světa, ve kterém žije Alenka, je také schizofrenie,“ vysvětluje Bílek. „Vezmou něco z našeho světa a zkouší, jestli by se to náhodou nedalo aplikovat na něco v knize. A v případě něčeho tak vágního, jako jsou psychické poruchy, můžete vždy najít to, co si přejete. Neznamená to ale, že jste v díle něco objevili, jen jste ho použili pro jiné účely.“

I v literární teorii existuje směr, který pracuje podobně, je jím psychoanalytická kritika. Byla populární hlavně v první polovině 20. století, podle Bílka ale byla vždy okrajovou záležitostí. „Dalo by se dokonce říct, že dílo může dokonce v jistém smyslu degradovat. Samotný text se dostane na vedlejší kolej, psychoanalýza je totiž velmi schematická, už od začátku vlastně víte, co v knize asi najde,“ doplňuje Bílka Jiří Zizler z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. To ale podle něj neznamená, že takové jsou všechny interpretace ovlivněné psychoanalýzou nebo třeba surrealismem. „Neměli bychom zapomenout v tomto kontextu na Jana Švankmajera a jeho film Něco z Alenky,“ připomíná literární publicistka Kateřina Čopjaková.

Knihy, které přitahují podobnou pozornost, se podle Bílka vzpouzí jasnému výkladu. V české literatuře takových knih prý tolik není, analogií prý ale můžou být debaty nad postavou Švejka a dohady, zda je idiot, nebo génius, který idiocii jen předstírá. Psychoanalýzou a surrealismem ovlivněným kritikám a analýzám neušel třeba ani Spalovač mrtvol nebo Dům o tisíci patrech Jana Weisse.

Ještě o něco přitažlivější je v tomto ohledu komiks, protože navíc pracuje s vizuální stránkou, kterou třeba psychoanalýza ráda rozvíjí. „Pokud bych měla vybrat jedno české dílo, které může fascinovat podobným způsobem, byl by to asi Oskar Ed,“ říká Čopjaková. „Nejsem si ale jistá, jestli by jeho autor Branko Jelinek psychologické rozbory svého díla četl rád.“ Spisovatelé totiž nepíší podle diagnóz, jak připomíná Petr A. Bílek. Čtenáři se hledáním reálných stop ve fiktivním světě pořád baví. Možná právě proto, že na otázku, jak moc sjetá byla Alenka, neexistuje správná odpověď. „Je to jen taková pěkná hra, která nikam nevede, můžeme o tom debatovat donekonečna,“ uzavírá Bílek.

Může nám psychiatrická diagnóza pomoct ztotožnit se s literární postavou? Poslechněte si zvukovou verzi.